Blíží se jaro a tak je téma lásky vlastně přirozené.

Přece se to do nás hustí - nedávno bylo Valentýna, to je láska už tak nějak všudypřítomná a když ne, tak je oheň na střeše. Taky už minulo MDŽ a ten sice není o lásce, ale připomíná, že jsou na světě dvě různá pokolení - muži a ženy a že jedno má navrch nad druhým, aby zase všichni splynuli v jeden dav. Prostě se to zvýrazňuje a asi to má mít nějaký smysl.

Teď přijdou Velikonoce a to zase bude na tapetě ženský zadeček, který bude ošlehán jen tak pro zdraví, prý.... V dubnu už se oteplí a přijde máj, lásky čas, takže žádný oddych, jak se zdá, láska nás vytěžuje celý rok a to je opravdu dobře. Mě už tedy nevytěžuje, už na to jenom vzpomínám, jenže jak si tak vybavuji ty vzpomínky, je mi u toho hezky, trochu zamilovaně, protože se mi vybavilo, jaké bylo hezké celé zamilované mládí a kolik prchavých něžných doteků jsem minula bez povšimnutí a teď by se mi hodily.

Ničeho se nemá odříkat, říkávala moje babička a já dodávám, že žít se musí tak, abychom ani ničeho nelitovali. Jenomže v každém věku musíme uvažovat podle situace a pokaždé neumíme situaci posoudit tak, abychom později nezalitovali, že jsme něco propásli, takže kde je vlastně pravda? Je lepší žít spontánně a moc o tom nepřemýšlet, aby nám neutekly pěkné zážitky (a někdy také nepěkné) nebo radši uvažovat a třeba něco prošvihnout?

Pozdě bycha honit, prošvihnuté lásky nedoženu, ale třeba se nad tím zamyslí moje čtenářky. Co vy na to?