Zatím jsme společně dorazili do domu Piuse (skloňování jsme vysvětlovali v minulém článku), našeho černošského kamaráda z Bulawaya. Seznámili jsme tam se s jeho maminkou, sourozenci a kamarádkou maminky, kteří se na nás všichni přišli podívat. Byli jsme pohoštěni výbornou buchtou, čajem a kávou a jako ovoce jsme si na zahradě natrhali guavy. Pak jsme vyrazili na nekonečnou exkurzi do Piusova světa.

Naše kroky vedly nejprve do domku Piusova kamaráda, kam si nás přišel prohlédnout kamarádův dědeček. Sedli jsme si na pohovku, nechali se vzájemně představit a zvedli se k odchodu. Pak jsme šli navštívit dalšího Piusova známého. Sice nebyl doma, ale přesto jsme se nasáčkovali do jeho obýváku, abychom poznali alespoň zbytek rodiny. Po deseti minutách tak trochu trapné společenské konverzace jsme se vydali po stopách dětství našeho průvodce. Vstoupili jsme do obřího komplexu. Pod správou biskupství zde najdete velkou základní a střední školu, sportovní hřiště, kostel a konvikt (budovu pro budoucí studenty kněžského semináře).

Prohlédli jsme si úplně všechno. Byli jsme dotlačeni do několika tříd, kde jsme byli okamžitě představeni jako mladý pár z České republiky. Člověk by čekal, že se učitelkám, kterým jsme přerušili psaní písemky, objeví ve tváří výraz: "A co tady jako chtějí?!" Naštěstí ale takovéhle věci berou Afričané s nadhledem.

To samé se opakovalo v kanceláři sekretářky ředitele školy, ve sborovně i s neznámými náhodně kolemjdoucími studenty. A ještě naposled v konviktu, kde jsme od práce vytáhli nejen budoucí seminaristy, ale také kněze, který je zodpovědný za jejich formaci. V Africe si však podobné chování můžete dovolit – černoši sami to tak dělají běžně. Mají vlastnost zanechat rozdělanou práci a srdečně se věnovat (jakýmkoli) hostům. Vlastnost krásná, hotové není nic.

Odpoledne naše odysea pokračovala do asi dva kilometry vzdáleného kostela Panny Marie Fatimské, jediného oficiálního poutního místa v Zimbabwe. Na první pohled nás zaujal amfiteátr se stovkami kamenných lavic – o největších mariánských svátcích se sem sjíždí až pět tisíc věřících.

K tomu je zde obrovský kostel, jehož jednotlivé části lze přehradit a získat tak konferenční sály a ubytovny.

Brzy jsme poznali i otce plánů těchto staveb, kněze Antonyho z Holandska. Tento postarší bodrý mužík nás bez okolků posadil ke stolu a už nám s nadšením pravého vinaře nechal od své vousaté hospodyně nalévat vlastní víno. Museli jsme samozřejmě chválit, přestože nás napadaly spíše věci jako: "To vůbec nechutná jako víno," nebo "Má to vážně zvláštní chuť." Zanedlouho se nám dostalo vysvětlení – je totiž vyrobené z plodů maruly, z nichž se vyrábí i jihoafrický likér Amarula. Následně jsme byli poctěni dvacetiminutovou přednáškou včetně exkurze do garáže plné sudů a demižonů.

Vyprávěl nám také, že když za ním přijde farník s prosíkem, že nemá co jíst, dá mu do napřažených dlaní pár semínek a ukáže mu kousek na farní zahradě, kde si bude moci vypěstovat obživu. To je alespoň výchova černochů! Oni bohužel raději přijímají peníze, než aby zapracovali sami. Zanedlouho jsme takový případ zažili na vlastní kůži, bohužel zdaleka ne první. Pius už prý dlouho plánoval vzít kamaráda a spolu s námi odjet do Hwange. Jenže jsou zrovna švorc a dárce hledal samozřejmě u nás. Nechtěli jsme být lakomí, ale dát někomu 700 Kč jenom proto, aby si udělal výlet, nám přišlo zbytečné.

 

Navečer jsme se rozloučili s Pumulou a opilci na zastávce se o poznání veseleji než ráno chtěli rozloučit s námi. Tahali nás za ruce, lezli za námi do minibusu a byvše vyhozeni řidičem bušili alespoň na naše okénka. Auto se naštěstí brzy rozjelo a černoši s nataženýma rukama a s výkřiky "Mukiwa!" zůstali za námi. Typicky nás zastavila policie a i jim se musel řidič taxíku pochlubit, že veze dva mukiwa. Už nám to dávno přestalo připadat roztomilé.

 

Z centra Bulawaya jsme vyrazili pěšky na vlakové nádraží. Když se setmělo, začali jsme být vděční za černošský doprovod. Veřejné osvětlení se ne a ne rozsvítit, a tak ulice, které zdaleka nevypadaly tak přátelsky jako ve dne, osvětlovaly jenom výlohy obchodů, světelné reklamy a reflektory aut. Chodníky a silnice bohaté na výmoly přivodily Nadě zvrtnutí kotníku. Naštěstí se před námi za chvíli vynořila děsivá silueta uhelné elektrárny, za níž se nachází vlaková stanice Bulawayo. Opět jsme ocenili domorodé kamarády, jenž nás dovedli postranními uličkami na zastrčené nádraží. Koupili jsme si lístky do druhé třídy (mají ještě první třídu a pak ekonomickou, ale jak se později nechal slyšet Costa, "tam byste umřeli") a po nekonečném nástupišti došli až k naší plechovce. Tyto vagóny na sobě ještě nosí emblémy Královských železnic někdejší Rhodesie.

Dostali jsme "místenku" do kupé se čtyřmi lůžky, kde jsme brzy potkali své spolunocležníky, jednoho sympatického černocha v kovbojském klobouku a jednoho mladého kolumbijského cestovatele, co křižuje Afriku už sedmý měsíc. Bohužel se za hodinu a půl, aniž by vlak opustil perón, objevil průvodčí, který nás se slovy "muži a ženy smí být ve společném kupé pouze pokud tvoří rodinu" vyhodil do samostatného dvoulůžkového kupé. Nutno říct, že jsme si pohoršili.

Kupé se zapáchajícím umyvadlem bylo bez oken, zato okno hned přes uličku nešlo pro změnu zavřít a po celou noc nás zásobovalo nečekaně mrazivým vzduchem. Nedovřená dvířka do kupátka se ale naštěstí dala alespoň zajistit řetízkem, takže jsme se nemuseli bát o sebe ani zavazadla, přestože zbytek vagonu, samozřejmě bez světel, vypadal zlověstně.

Přesnoční vlak zastavuje co chvíli, takže není divu, že 330 km do Hwange bude zdolávat až do rána. V šest hodin po ledové noci na nás zabouchal hodný černoch-kovboj, aby nám pomohl v temných siluetách buše rozeznat blížící se Hwange. Celí zmrzlí jsme tedy vystoupili a zpomaleni Nadiným zvrtnutým kotníkem dorazili za třičtvrtě hodiny po dlouhé době domů.