I přes dramatický úvod z hlediska zdravotních potíží, nebyl Davidův stav zas až tak vážný. Postupně se mu ulevilo a za necelý týden ho propustili z nemocnice. Dodatečná vyšetření nakonec ukázala, že ledvina žádný zánět neměla a pravděpodobně se tedy jednalo jen o nějakou neznámou virózu, ze které se úspěšně dostal. V odletu, byť opožděném, nám však bránila skutečnost, že na radiologickém vyšetření se o jeho ledvině zjistilo, že její funkční plocha je zmenšená a nefunguje tedy na 100 %. I když tedy nezpůsobila ten zánět, nevěděli jsme, zda je v tomto stavu již dlouho (dokonce jestli je to vrozené), a nebo jestli "pracuje" a postupně se zhoršuje. Odpověď mohlo poskytnout pouze další radiologické vyšetření, které ale bylo možno provést až nejdříve za dva měsíce.

To jsme přesně nechtěli – odlétat až v prosinci! Nicméně stalo se, a měli jsme tedy více než dva měsíce "k dobru" a ještě k tomu s nejistým závěrem na konci. Zůstali jsme bydlet u Nadina strejdy, za což jsme byli velmi vděční. Našli jsme si oba brigádu a mohli jsme alespoň žít konečně chvíli "normální život" po tom krušném roce. Sžívali jsme se ve společné domácnosti a měli jsme vlastně spoustu volného času. Nakonec jsme v této situaci našli i mnoho dobrého – odpočinuli jsme si a měli jsme čas si vše lépe promyslet, nachystat se (ne už za dva týdny jako předtím), také duchovně trochu vzpružit (Bůh nám za tu dobu dal pár cenných zkušeností), našetřit trochu peněz a taky se začít pořádně těšit – přestože se mohlo i stát, že nebude na co. Ale věřili jsme. S námi se za tuto cestu modlila spousta lidí, a také nás všemožně podporovali, za což jsme velice vděční.

A jak to tedy dopadlo? Ve velké víře jsme si přebookovali (za poplatek) letenky s odletem za necelý týden po plánovaném vyšetření. A Bohu díky, vyšetření dopadlo tak, jak jsme si přáli – ledvina je ve stabilním stavu, nic se s ní neděje. Rozhodli jsme se odletět. Loučení jsme si užili víc než minule, kdy to bylo tak nějak víc narychlo. Teď už jsme měli ale cestičky prochozené, a tak šlo všechno poměrně hladce. Tyto zápisky vnikají v letadle kdesi nad Kuvajtem... :-) Tak uvidíme, zda ten hladký průběh vydrží.

A ještě zamyšlení na závěr:

Přemýšlela jsem hodně o tom, že bych si přála, abychom byli misionáři už tady v těch dvou měsících, kdy už jsme měli být na misi v Africe... Ze začátku jsem byla zklamaná, protože se mi zdálo, že nejsme – nedělali jsme nic neobvyklého ani světoborného. Nikde jsme ani nedobrovolničili, chodili jsme do práce. Ale ke konci jsem pochopila, že misie nemusí znamenat jen dělat samé bohulibé věci cizím potřebným daleko od domova, ale že to může bý i mytí nádobí, vyžehlení prádla nebo uvaření oběda pro manžela, pomoc příbuzným na zahradě, vyslechnutí kamarádky, modlitby za přátele... Říkám si, že tento poznatek o "nesvětobornosti" misií se mi může v Africe hodit. Zvolila jsem si dvě hesla: "Být dobrým Božím nástrojem" a "Člověk si zvykne na všechno."