Díky tomu, že jsme se stali plnoprávnými členy učitelského sboru našeho malého učiliště, dostalo se nám jedinečné příležitosti nahlédnout pod pokličku školského systému Zimbabwe a některých jeho pikantností. Dovolte nám, abychom se s vámi podělili o naše zkušenosti, přestože mnohé jsme již zmiňovali v různých předchozích článcích.

 

Místní vzdělávání je orgranizováno ve zcela africkém duchu, a tak převzatý britský systém plní svůj účel jen částečně. Jinými slovy, mají v tom binec, přitom zdejší systém patřil v minulosti díky koloniálnímu dědictví k jedněm z nejlepších v Africe a země má dodnes devadesátiprocentní gramotnost. Dalším problémem je financování, kdy státní i soukromé školy žijí většinou z poplatků žáků a studentů, a proto způsobují hlavně větším rodinám velké díry v rozpočtu. Školné se může pohybovat v přepočtu od 1 200 korun na rok až k tisícům či desítkám tisíc za semestr ve vyšších stupních a na univerzitách.

Malí Zimbabwané do školy nastupují jako my v šesti letech, jenom ne v září, ale v lednu. Povinná základní škola, primary school, trvá sedm let (grade 1 až grade 7). Těchto sedm tříd by se dalo přirovnat k prvnímu stupni. Děti se zde učí ve třídách po čtyřiceti až padesáti žácích, tělesné tresty nechybí.

 

Druhým stupněm je pak čtyřletá secondary school (form 1 až form 4), která představuje něco mezi druhým stupněm ZŠ a střední školou. Tato instituce dává dětem na výběr jak ze všeobecných předmětů, jako je angličtina, rodný jazyk, matematika, dějepis, zeměpis či "věda" (biologie, fyzika, chemie), tak i z odborných či praktických předmětů, jako psychologie, zednictví či šití oděvů. Je zakončená celostátními zkouškami, tzv. ordinary level nebo zkráceně O' level. Nepředstavujte si ale žádnou naši maturitu! V Zimbabwe se prostě student přihlásí na určitý počet těchto O' level zkoušek a je na něm, kolik jich projde. Takže ze secondary school můžete vyjít jako vzdělaný člověk třeba s osmi zkouškami, ale také jako někdo, kdo nenapsal ani jedinou. Jako kdybyste u nás mohli dokončit střední školu a přitom neprošli ani v jediném předmětu. Idea je sice pěkná – co nejvíce lidí, kteří mají papír alespoň na něco, jenže problémy přijdou záhy. Žáci většinou úspěšně napíší zkoušku alespoň ze svého rodného jazyka – jejich vzdělání potom je "jeden O' level". Rozhodnou-li se ve studiu pokračovat, narazí, protože navazující školy si pro přijetí kladou spousty ministerstvem řízených požadavků na různé kombinace přemětů a počet úspěšných O' level zkoušek, takže se v tom samo ministerstvo nevyzná a my máme o pár vrásek víc na našich čelech.

Navíc žáci zkouší různé cestičky ve smyslu: "Sice tenhle požadovaný předmět ještě splněný nemám, ale opravný termín budu psát za půl roku a určitě projdu, takže už mě můžete přece přijmout k navazujícímu studiu, ne?" Není tedy výjimkou, že v půlce školního roku najednou přestoupí do vyššího ročníku, nebo se naopak zjistí, že by měli sestoupit do nižšího, případně školy úplně zanechat. S tímto problémem se potýkají navazující vzdělávací instituce po secondary school. Existují dvě možnosti, kde žáci pokračují.

 

První možností je dvouletá high school (form 5 až form 6) zakončená druhými státními zkouškami, advanced level, zkráceně A' level. Opět můžete projít s libovolným počtem předmětů, ze kterých se vám podaří úspěšně napsat testy. S takovými zkouškami, máte-li jich dost a z těch správných kurzů, pak můžete pokračovat na univerzitě. Spočítáte-li si nejkratší možnou délku studia potřebnou pro nástup na vysokou školu, vyjde vám třináct let, což je stejné jako v ČR. Přesto se zde mladí lidé vzdělávají značně déle – problémem jsou zejména peníze za poplatky, ale i nízká kvalita vyučování, vedoucí k donekonečna opakovaným pokusům u zkoušek.

 

Druhou možností po secondary school je zvolit si cestu praktických oborů a zapsat se na "učiliště", na college. Přesně na takové instituci právě vyučujeme. Zatímco my nabízíme technické obory, jinde můžete na college studovat turistický ruch, gastronomii, zemědělství, rybářství a spoustu dalších. Na učilištích můžete strávit jeden až pět let – specifikem college je, že nejde o jeden velký blok, ale studenti dostanou certifikát za každý složený ročník, projdou-li státní zkouškou. Opět snaha, aby co nejvíce Zimbabwanů mělo v ruce alespoň nějaký papír o vzdělání, byť nemá valnou cenu.

Záleží, jaké máte ambice a který "výuční list" chcete získat. Nemáte-li pět zkoušek ze střední školy, můžete si udělat pouze jednoletý základní certifikát (National Foundation Certificate). Máte-li je však splněné, můžete rovnou začít národním certifikátem (National Certificate) na jeden rok a pak pokračovat národním diplomem (National Diploma), který zabere tři roky studia včetně roční řízené praxe v nějaké firmě.

 

Narozdíl od O' levelů už musíte projít všemi předměty, abyste certifikát dostali. V rámci Zimbabwe jde o celkem ojedinělé případy – zaznamenali jsme totiž zajímavý fenomén prolínající se všemi úrovněmi vzdělávání, se kterým se dodnes nedokážeme smířit. Studenti mohou dokončit většinu vzdělání i se samými "pětkami" či "Fky" odshora dolů. Do života pak kráčejí vybaveni papírem o absolvování s vypsaným výsledkem – neprošel. U nás žáci propadají a opakují ročníky, v Zimbabwe však nic takového většinou neexistuje. Proto nás zaskočilo, když se na naší škole rozhodlo o zrušení možnosti opakovat zkoušky. Jak potom mohou studenti s třinácti body ze sta projít? No, prostě budou mít na výučním listě "neprošel". S kolegy jsme se navíc neshodli na formě opravných testů (dokud se ještě psaly) – zatímco my jsme připravovali druhé i třetí varianty, oni jim dávali napsat znovu ten samý test. Pedagogicky naprosto nesmyslné...

Protože nám je nejbližší prostředí učilišť, college, pojďme se podívat na typické problémy, se kterými se potýkáme. Již jsme zmínili problém s tím, že studenti se snaží vetřít do ročníků, na které nemají nárok. Nejčastěji jim chybí O' level z matematiky. Protože na střední škole si děti sami volí, jaké předměty zakončí státní zkouškou, matematiku si vybere málokdo. A nebo z ní jednoduše "prolítnou". Teprve pozdě zjistí, že jim vlastně chybí.

 

Velikou kapitolu představují státní zkoušky, táhnoucí se napříč všemi úrovněmi škol. Jde o velice promyšlený business, protože poplatky za to, že můžete test vůbec psát, nejsou úplně malé – třeba 200 Kč za jeden předmět a vynásobte to např. osmi či třinácti. Proto ministerstvo přidává počet předmětů a Rada pro zkoušky (HEXCO – Higher Examination Council) si mne ruce místo toho, aby svoje zkoušky udělala kvalitní. Testy prý byly sestaveny tak, že zástupci Rady objeli učitele jednotlivých předmětů a od každého získali dvě tři otázky. Takže dostáváme oficiální testy, ve kterých najdete řadu překlepů, faktických chyb, zavádějících otázek, špatných formulací či očividných nesmyslů, to vše s mnohdy zastaralou a neaktuální látkou. Navíc examinátoři pravděpodobně nečtou oficiální sylaby předmětů vydávané ministerstvem, protože obsah zkoušek má často se sylabem předmětu máloco společného.

 

V souvislosti se zkouškami nám učitelský život komplikuje i fakt, že se píšou dvakrát ročně, vždy v listopadu a březnu, a proto v jedné třídě současně vyučujeme studenty vzájemně posunuté o jeden trimestr. Do školy se totiž můžete zapsat prakticky kdykoliv se vám zachce, což mívá za následek, že si naši studenti začnou diktovat podmínky: "Já teď vaše semestrální testy psát nebudu, odložím si je asi na září, protože jdu ke zkoušce přece až v březnu." Případně z důvodů placení nastupují do jednotlivých trimestrů až třeba v polovině, když se jim podaří sehnat peníze na další tři měsíce školného.

Poslední perličkou mluvící za všechno je již dříve zmíněná obrovská změna ve vyučovaných kurzech pro celý jeden ročník, která se objevila po prvním měsíci výuky v prvním trimestru. Z ministerstva přišel pokyn na reorganizaci všech předmětů, některé byly zrušeny a jiné zase vznikly zcela na zelené louce. Dostat takhle významné pokyny z ministerstva s dvou měsíčním zpožděním, když už výuka běží, můžete jen v Africe. Tvrdě jsme tedy pracovali, aby se podařilo se studenty co nejdříve přejít na nový systém. Po čtyřech měsících, asi v třetím týdnu druhého trimestru přišel nový pokyn – všechno vraťte zpátky, minulý dokument se ruší. Celý jeden trimestr vyhozený, ale v Zimbabwe je to, zdá se, standard.

 

O další radůstky se s vámi průběžně dělíme v jednotlivých článcích. Zde jsme jenom chtěli shrnout, jak se mladí Zimbabwané připravují na lepší zítřky. Inu, připravují se po africku – máloco funguje, věci jsou komplikované, složité, často se mění, nikdo se v nich nevyzná, nikdo není za nic zodpovědný a každý člověk vám podává protichůdné informace. Zkrátka pořádný vzdělávací salát, jenomže tady se všecko po zimbabwsku nakonec "nějak vyřeší". Jak ale mají takhle vzdělaní a vychovaní černoši obstát v konkurenci Evropy, Ameriky nebo Asie, to opravdu netušíme.