Prázdniny jsou za námi a s nimi i čtyřtýdenní doučování. Dobrovolná (a hlavně bezplatná) výuka žáků a středoškoláků byla vystřídána citelně menším počem studentů naší college. Otec Bruno může konečně sledovat chod učiliště v plném proudu a nutno říct, že první dny pro něj byly ledovou sprchou. "Proč jsem našel archiv studentských prací u ředitele na záchodě?" "Proč František každé ráno hlídá na bráně a vede věčné hádky s neplatícími studenty? Ať dostanou učitelé plat jen z toho, co máme." "Proč se i nekatolíci musí jednou týdně zúčastňovat povinné mše? Nachystejme studentům raději nějaký osvětový program." Bruno přišel do funkce ředitele školy s jasnými instrukcemi a velkými plány – doučíme poslední trimestr a pak se škola na nějaký čas zavře, ponecháme jen kurzy, o něž je opravdový zájem. Postaví se nové učebny, dílny pro praktické obory jako třeba automechanici nebo svářeči, ale hlavně internát, abychom poskytovali vzdělání celému regionu a ne jenom řídce osídlenému Hwange. Současným učitelům se "novinka" samozřejmě nezamlouvá, ale budou se muset podle toho zařídit. A jelikož je otec Bruno přeborníkem na delegování úkolů, posadil místo sebe do ředitelny našeho nejschopnějšího učitele a zástupce v jedné osobě, pana Ndlovu. Z kanceláře tedy definitivně zmizely pozůstatky po minulém řediteli – šachy, tři vraky tiskáren, elektrická kytara a další haraburdí.

Konečně k nám také dorazil rozvrh závěrečných státních zkoušek – zjistili jsme, že s některými studenty nám z posledního trimestru zůstal jeden jediný týden výuky. Jsme poněkud zoufalí, protože týden je na zopakování dost málo. Studenti jsou ale klasicky flegmatičtí, a tak se smiřujeme s tím, že jde o jejich výsledky a "nějak budou muset projít".

Pojďme ale ještě zavzpomínat na prázdninové oratoře. Oslovili jsme dva starší kluky, jestli by se nechtěli stát lídry, to jest našimi pomocníky. Souhlasili a my si je postupně vychováváme, abychom jim mohli věřit a spolehnout se na ně například při animování her. Ukázali jsme dětem vybíjenou, ale moc velký úspěch neslavila, protože černoši obvykle nejsou z novot příliš odvaření. Jednou chtěli lídři diskotéku. Vytáhli jsme tedy mixpult, zesilovač a obří reproduktor (naposledy použitý při neúspěšné akci bratra Prince), půl hodiny hledali funkční zásuvku a další půl hodinu zapojovali hudbu stylem pokus-omyl. Kluky zprovozňování bavilo a ještě víc otáčení knoflíků hlasitosti na maximum a vybírání písniček u notebooku. Měli jsme štěstí, že nebyl k nalezení žádný funkční mikrofon, protože od toho bychom už děti neodtrhli a jejich hlučné předvádění se si umíme představit. Jenže k tanci se nikdo neměl, a tak až na pár chabých pokusů to byla poměrně nuda. Stejně však lídři nepřestávají žadonit o další diskotéku.

Vyzkoušeli jsme i jiné aktivity: kreslili jsme na venkovním hřišti barevnými křídami zvířata a soutěžili o nejlepší obrázek, jednou jsme si troufli přeměnit třídu zedníků na kino a promítali jsme film, jiné odpoledne jsme zase vytáhli z krabice balíčky starých zimbabwských dolarů a otevřeli sázkovou kancelář na kulečníkové duely (dětičky i mládež dopadly typicky po černošsku – švorc po prvních několika hrách).

Otec Bruno se pustil do vyklízení komunitního skladu, a proto všechny oratorní věci musí pryč. Přemisťujeme se tedy se vším naším vybavením do jiné místnosti. Je prostornější a se skříněmi, do kterých se bohatá zásoba nalezených míčů, ostatní hry a audio systém krásně vejdou. Alespoň oratoř budeme moci předat v úhledném stavu, v němž snad chvíli odolá černošskému správcování. Při zběsilém úklidu se našly i šipky s terčem – David vyrobil desku, kterou jsme pak společně odekorovali.

Odlehčit našemu středisku od kusů starých počítačů a monitorů pomohla následující příhoda. Jednou ráno vstoupil David do odemčené knihovny, kde našel Tonyho – kluka, co asi dvakrát přišel do oratoře. Vrtal se ve vyřazených počítačích, které si rozdělal všude po stolech, dokonce se neostýchal si některé vyndat z police. David se ho udiveně zeptal, co tu dělá, načež dostal odpověď: "Já tady opravuju počítače." Prostě šel kolem, viděl, že je otevřeno, našel počítače a napadlo ho, že je spraví a vezme si je domů. Sekretářce ve vedlejší kanceláři to vůbec nepřišlo divné. Tak jsme vše zase uklidili a dohodli jsme se, že nefunkční zařízení si Tony může odnést domů a staré funkční počítače zakoupit. Pár následujících dní nás pak navštěvoval s kamarády, také počítačovými maniaky, a vše si odnesli ke své i naší spokojenosti. Možná na tom i slušně vydělají.

Přesuňme se z Don Bosca dvanáct kilometrů do vesnice St. Mary's, kde se minulý víkend konala velká oslava padesátiletého jubilea hwangské diecéze. Mnohaměsíční přípravy vyvrcholily dvoudenním programem s pásmem o historii katolických misií v oblasti, prezentací všech patnácti farností a nedělní mší s účastí tisíců lidí, hromady kněží, spousty řeholníků a několika biskupů.

Mše byla pěkná a poměrně krátká. Ale ony i pouhé tři hodiny na přespoledním sluníčku dokážou otrlé africké publikum udolat. Takže když na závěr bohoslužby přišla řada na nekonečné proslovy, obecenstvo se začalo postupně vytrácet na výlety za zmrzlinou, pro pití a nebo prostě "na pokec" někde opodál. Proslovy a ohlášky nakonec přidaly ke mši takřka další hodinu. Afričané v některých ohledech prostě neznají míru... Závěrečné jídlo s davy ostatních lidí jsme tedy s chutí vynechali a vyrazili si odpočinout domů.

Na závěr jedna dobrá zpráva – podařilo se nám jakž takž vyřešit situaci s Nadinými vízy, takže by nám mělo být umožněno bez problémů zůstat až do listopadu, abychom se studenty mohli v klidu dokončit školní rok. Prý můžeme vyjet i za hranice a vrátit se zpět – příští týden se to chystáme vyzkoušet. Držte nám palce, ať se další článek nejmenuje "Tvrdneme v Botswaně".