Přestože v poslední době nejvíce žijeme oratoří, mimochodem jsme se též ocitli již v osmém týdnu třetího trimestru. Pro naprostou většinu studentů tedy právě skončila výuka a v pondělí se rozpečetí první obálky jejich státních zkoušek. Konečně nám odpadnou trapné ranní nástupy s čím dál menší hrstkou zodpovědných studentů. Každý den si musí někdo z učitelů připravit slůvko. Po těch několika měsících už se všechna nosná témata vyčerpala, a tak si lze jednoduše tipnout, o čem bude který z nás mluvit. Nevzdávejte to, uklízejte, pracujte tvrdě, však v zaměstnání uvidíte, modlete se, berte studium vážně, choďte včas... Jako byste ale mluvili do zdi. Vzdávají to, neuklízejí, nepracují tvrdě a do školy docházejí s rozptylem asi dvou hodin.

Někteří studenti dokonce do školy docházejí více až nyní, když už v ní nemají co dělat. První ročníky (hlavně skupinka našich matematicky negramotných zedníků) již "odstátnicovaly" na začátku října, a tak s podivem sledujeme, jak se jejich tváře stále v Don Boscu objevují. Pokračují v zažitých zvyklostech z doby vyučování – poklábosí se spolužáky a zbytek dne prospí s hlavou složenou na našich dezolátních lavicích.

Do zkouškového tempa se ponořily i švadlenky. Jejich prvním úkolem je zpracovat praktický projekt, jež jim zabere celý měsíc. My učitelé se u nich musíme po několik týdnů den co den střídat jako dozor a sledovat, jak jejich práce pomalu narůstá. Času je dost, a tak si třeba jedna studentka stihla odrodit dcerušku a jiná došívá poslední kousky pro ročníkové portfolio.

Minulý týden jsme také prožili poslední "velkou" akci školního roku. Byť se ještě vyučuje, konala se závěrečná ceremonie s předáváním školních certifikátů (významu potištěného toaletního papíru) našim absolventům. Takticky jsme se nenechali vtáhnout do chaotických příprav akce, a tak jsme si mohli naplno užít africkou show: polovina studentů přišla pozdě, anebo nepřišla vůbec, a místo očekávaného slavnostního předávání jsme se mlátili smíchy nad jedinečnou fraškou, kdy nikdo moc nevěděl, co má dělat, některé certifikáty chyběly, veřejně se předčítalo, kdo ještě nezaplatil školné apod. Opět se ale ukázalo africké kouzlo – černoši umí věci zpackat tak roztomile, že odcházíte naprosto nadšení.

Studenti také objevili, že David umí opravit jejich zdecimované secondhandové notebooky. A tak den co den nosí s milým úsměvem k nám do domečku zubožené počítače s nadějí, že se jim dostane servisu zadarmo. A protože vyměkneme, samozřejmě dostane.

Jedno odpoledne jsme vyrazili fotit do nejbližších čtvrtí. Jako na potvoru se po půl roce pražícího slunce bez mráčku obloha zatáhla, což nám uměleckou práci trochu ztížilo.

Veselou společnost nám ale dělali oratorní animátoři, se kterými jsme si dali sraz. A zanedlouho už jsme kolem sebe měli hrozen dětí – oratorních i neznámých. V oratoři se divíme, že si děti spolu neumí hrát a jenom se z nudy perou. Po této procházce už je nám ale vše jasné. Kromě kutálení pneumatik a skákání přes gumu totiž vidíte černoušky většinou pouze vysedávat na verandách domečků. Sami se moc zabavit neumí a uvítají cokoliv, co zažene jejich nekončící nudu, třeba dva bělochy procházející kolem.

Týdny se krátí a nám se objevila na čele jedna vráska. Rektor komunity, otec Bruno, a bratr Christopher totiž pořád nemají vydané pracovní povolení, a tak museli opustit Zimbabwe. Nyní vůbec doufáme, že se s nimi ještě před naším odletem uvidíme, čímž se nám komplikuje předání oratoře. V současnosti tedy v Don Boscu najdete komunitu tříčlennou a ryze českou. Sice se nemusíme bavit anglicky, ale už se nám stýská po veselé společnosti Itala a Zambijce a po jejich hláškách.