Do učiliště Dona Bosca dorazily zapečetěné obálky se závěrečnými státními zkouškami a s nimi úplně nové instrukce, které typicky po africku postavily na hlavu všechno, co jsme dosud dělali. Neochotně jsme tedy v pondělí ráno vyrazili do školy zbavit se urgentních problémů a prosit studenty o spolupráci, abychom splnili všechna nová nařízení. O půl desáté jsme mohli konečně spokojeně prohlásit: "Už nic nehoří, zbytek počká do středy." S elánem jsme nasedli do naší terénní toyoty a pustili se plnou rychlostí směrem na severovýchod. Brzy jsme širokou hlavní silnici nechali za sebou, zařadili dvojku a začali se šinout po opuštěných prašných cestách – do kraje, kde žijí Tongové.

Jednoho Tongu jsme dokonce vezli s sebou – našeho studenta Bena, kterému vzdělání v Don Boscu mecenuje kněz z jeho venkovské farnosti. My jsme si na kamenité cestě plné nevyzpytatelných děr a výmolů moc netroufli, ale Ben si samozřejmě neodpustil poznámku, že místní jezdí mnohem rychleji. Jaké "místní" měl na mysli, opravdu nevíme, protože na stodvaceti kilometrech jsme kromě chodců, koz, oslů a krav potkali jen dvě motorky a hrstku povozů.

Oproti Hwange jsme si užívali krásný čistý vzduch a hlavně kopce okolo. Vrcholky hor byly v minulosti svědky tonžských rituálů na přivolání dešťů. Cestou jsme také potkali nevídanou podívanou – řeku Gwai, ve které je i v období sucha nějaká voda. Hned bychom do ní skočili, nebýt nevrlých krokodýlů.

Po čase jsme přibrzdili u malého tržiště se třemi čtyřmi zděnými domky okolo. Ben nám vysvětlil, že jsme se octli v tepajícím obchodním a administrativním centru vesnice Pashu. Dokonce jsme ji našli i na naší mapě, i když se zdá, že ji tam kartografové umístili jen proto, aby nemuseli do prázdného hnědého místa napsat pouhé "Hic sunt leones!". V Pashu jsme Bena vyložili, potkali se s jeho manželkou a s tatínkem, který na nás chvíli koukal, vychrlil ze sebe několik vět v Tonga a odešel. Nakonec si to přihasila Benova sestra (pro Afričany je sestrou i sestřenice z kdovíjakého kolene, takže jich většinou mají požehnaně), nasedla k nám do toyoty a nechala se pár kilometrů popovézt.

Protože už dávno pokročil čas oběda zastavili jsme na krajnici a objevili ideální přístřešek s lavičkami a stolem. Přemýšleli jsme, zda-li se necpeme chlebem a salámem na nějaké posvátné půdě a zda-li na sebe nepřivoláváme hněv afrických duchů. Naštěstí jsme se později dozvěděli, že těch pár dřevěných tyčí s děravou slaměnou střechou je vlastně katolický kostel sv. Jana Křtitele (na fotce "budova" vpravo).

Občerstveni jsme pokračovali krásnou krajinou dál, občas zamávali černochům a hlavně se snažili být šetrní k našemu autu. Čas od času se z okolní buše vyloupnuly malinkaté vesničky s kulatými domečky, leckde vyzdobenými různými vzory.

Nakonec se nám podařilo dorazit do cíle naší cesty – do významnějšího zapadákova jménem Kariyangwe. Zaparkovali jsme uprostřed místní misie a svěřili se do péče mladého kněze Pilaniho, kterého jsme znali z Hwange. Pilani nás ochotně provedl celým obrovským dílem, jež spolu s druhým knězem spravují. Mají samozřejmě na starosti farnost, k níž ale patří ještě asi osmadvacet venkovských kostelů, jako například ten, ve kterém jsme obědvali. Když jich chce Pilani navštívit více najednou, vyrazí na čtyřdenní výlet terénním džípem a po několika mších a stovkách najetých kilometrů se zase vrátí zpátky. Mimo pastorační práci poskytuje misie i vzdělání pro cca 3000 dětí přímo v Kariyangwe i v okolí. My jsme navštívili několik tříd, abychom viděli pravou zimbabwskou základní školu. V jedné místnosti přes čtyřicet černoušků, binec, protože si musejí sami bez ohledu na věk uklízet, chybí stropy a často není zavedená elektřina, což je v tmavých prostorách docela nepříjemné. K tomu samozřejmě suché záchody a v počítačové učebně sedm starých strojů – což je ovšem úspěch, protože některé jiné školy mají počítače třeba jenom dva. Naštěstí ale kariyangwští učitelé byli usměvaví a vypadali zodpovědně, když jsme je večer našli v prázdných třídách, jak se připravují na druhý den.

Než jsme se dostali do další části misie, do nemocnice, ukázal nám otec Pilani svoje umění ve hře na marimbu, na takový obří zimbabwský xylofon. Spolu s několika dětmi a dalším černochem spustili úžasnou symfonii afrických rytmů. Pak jsme jen tak lehce zavadili o zárodek školní knihovny. Opět jsme si připomněli, jak západní svět sice posílá do Afriky spoustu darů, ale často je pomoc dost podivná. Třeba tuhle knihovnu vybavili z projektu v USA, takže nejobsazenější polička skýtá bohatou zásobu literatury o americké historii a ve skříni najdete zásilku desítek amerických vlaječek, kterými si prý mají vyzdobit stěny.

Naše další kroky vedly do nemocnice. Pochlubili se nám prádelnou s novým vybavením, díky kterému konečně nemusejí prát všechna prostěradla ručně. Skrze malou kuchyni jsme pak prošli do čistých a jednoduše vybavených pokojů, každého asi pro 16 pacientů. V celé klinice bohužel podle očekávání chybí doktor a řádně označené dveře s cedulkou "Pozor, nebezpečí ozáření" skrývají pouze prázdnou místnost, do které snad rentgen někdy v budoucnu přibude. Místní personál si ale situaci pochvaluje, protože před rokem 2007 neměli k dispozici ani elektřinu a svítili svíčkami.

Kněží se kromě farnosti, školy a nemocnice věnují i pěstování prasat a kuřat a pro nás poněkud neobvyklému misijnímu dílu – vlastní malinkatou restauraci, kde si za jeden dolar můžete pochutnat na talíři kukuřičné kaše s omáčkou a kouskem masa. Službu místním lidem doplňuje i obchůdek se smíšeným zbožím, aby si vesničané měli kde nakoupit. Otec Pilani si postěžoval, že se prý po africku neostýchají přijít k němu domů i v neděli, aby šel otevřít a obsloužil je, když má prodavačka volno. Není divu, že je tak obchůdek důležitým uzlem, od nějž dokonce vyjíždí i jediná autobusová linka do Bulawaya.

Naším dalším cílem v Kariyangwe bylo navštívit Brightona, studenta zednictví, kterého Naďa vyučovala v Don Boscu matematiku. Projeli jsme celou vesnicí až na její vzdálený konec a zajeli přímo doprostřed "dvorku", tedy jakéhosi prostranství mezi pěti hliněnými domečky, suchým záchodem, ohradou pro kozy a strašákem odhánějícím hyeny na jejich nočních návštěvách. Tady bydlí Brightonova rodina. V jednom domečku on s manželkou, v dalších třech pak jeho maminka a sestry s dětmi.

Brighton nás pozval dovnitř – vkročili jsme přímo do jedné jediné místnosti s postelí a malinkou poličkou na pár nejnutnějších věcí. Oblečení místo v šatníku visí na ramínkách zavěšené u stropu. Světlo se dovnitř prodírá pouze průzory pod slaměnou střechou a od okolního světa jste oddělení jen malými dřevenými dvířky. Nevlastníte-li solární panýlek, chodíte si mobilní telefony nabíjet na faru. Vaříte v jiném podobném domečku, jenž slouží jako černá kuchyně. Liší se samozřejmě vybavením a také poněkud osmahnutou slámou na stropě.

Brighton nás seznámil se všemi členy rodiny a hlavně se svojí manželkou Chipiou a čtyřdenním roztomilým synáčkem Brendonem. Kromě miminka nás nejvíce zaujala Brightonova maminka. Neuměla sice ani slovo anglicky, ale měla okolo sebe kupu svých vnoučat a vychutnávala si pravou tonžskou vodní dýmku z vydlabané tykve. Úspěch jsme samozřejmě slavili se svými fotoaparáty, a tak jsme si odvezli snímky celé rodiny i náhodných kolemjdoucích.

Pozdě večer jsme se vraceli nočním Kariyangwe k otci Pilanimu. Ještěže jsme znali cestu, protože všude kolem byla tma jako v pytli. Před pár hodinami totiž vypadl proud. S Pilanim jsme povečeřeli výborné kozí maso ohřáté na plynovém vařiči a vyslechli si od něj drsné reálie z místního života. Postěžoval si i na zažitou tradici polygamie, kterou praktikují i věřící katolíci. Jakmile s někým žena otěhotní, stává se automaticky jeho manželkou. A to i kdyby byla před tím vdaná za někoho jiného.

 

Po večeři jsme nepohrdli nabídkou na zapůjčení nabité solární lampy a vydali se do bývalého domku pro kněze, v němž jsme měli svůj pokojík. Padesát let věku dům značně poznamenalo jistým puncem zatuchlosti. Oprýskané stěny, promáčené stropy, žádná teplá voda, starobylý nábytek jako z babiččiny půdy, zničené matrace postelí a polštáře měkké jako kus kamene krásně doplnil jakýsi obří hmyz běhající jako střela po zemi i stěnách. Při představě, že nám v noci cestuje po obličejích, jsme v sobě zmobilizovali síly a postupně jsme za pomocí cihly všechny nohaté rychlíky úspěšně zlikvidovali.

 

V tom domku jsme si alespoň mohli uvědomit, jak lehce se člověk zhýčká. Např. koupelna byla dle našich měřítek příšerná, ale pořád lepší než u Brightona, který vůbec žádou koupelnu doma nemá.