Název: Zlodějka knih

Autor: Markus Zusak

Rok vydání: 2009 (v originálu 2005)

Počet stran: 528

Nakladatelství: Argo Anotace: Dlouho očekávané české vydání mezinárodního bestselleru. Mladý australský autor sepsal silný, jímavý a neobyčejně čtivý příběh. Jeho vypravěčem učinil Smrt. Smrt je zdánlivě nezúčastněný divák, s dokonalým odstupem, s osobitou perspektivou; má všechny předpoklady pro to být svědkem a vypravěčem. Ale příběh Liesel Memingerové je tak mimořádný, že i Smrt si musí přiznat zájem o živé lidi, dojetí z jejich utrpení, hořkost a úlevu z konců. I Smrt má srdce. Zusakova kniha se vydává na smutná místa, rozhodně ale není skličující. Kniha se stala záhy po svém vydání mezinárodním bestselerem. Vyšla poprvé v roce 2006, letos její prodej dosáhl 1 000 000 výtisků po celém světě. Čtenáři oceňují Zusakovo vypravěčské umění, originální volbu vypravěče, poetický jazyk, zejména se však vyzvedává téma knihy. Druhou světovou válku a holokaust se Zusakovi podařilo originálně a působivě zprostředkovat i těm, kteří tu dobu znají už jen z literatury, filmů či z vyprávění. Líčí ji jednak pohledem vševědoucí a všudypřítomné smrti, jednak slovy dítěte, navíc dítěte žijícího v Německu, v poražené zemi. Zaměřuje se ale spíš na všední život v zázemí, do kterého válka jen pomalu a plíživě proniká. Podle Zusakových vlastních slov ho k napsání knihy inspirovalo vyprávění jeho matky, která prožila válku v Mnichově a zažila bombardování města, a byla i svědkem scény, která získala důležité místo ve Zlodějce knih: městem prošel průvod Židů pochodujících do koncentračního tábora; jakýsi muž prý jednomu z nich podal kousek chleba a dostal za to pár ran důtkami od vojáka z eskorty. Kolem této scény, spojující laskavost a krutost, dvě krajní polohy lidské povahy, pak vyrostl obsáhlý příběh, který dokáže podmanit.

Může obsahovat spoilery!

Vlastní názor na knihu: Na začátek bych asi měla říct, že já nečtu knihy z období válek a většinou se mi nelíbí bestselery. U této knihy jsem udělala výjimku a přečetla jsem si skvělý bestseler, co se líbí skoro každému. Kniha má minimum špatných hodnocení, ale já se bohužel musím přidat k menšině, které se kniha nelíbila. U konce už jsem se do čtení musela nutit.

Prostě mi nesedl styl vyprávění. Velice mi vadilo, že vypravěčka skoro vše prozradila dopředu a já už pak nebyla překvapená a nevychutnala jsem si to. Na konci mi Liesel nebylo ani líto, nijak jsem s ní necítila. Asi protože už od začátku víte, že umře a já jsem si ji proto ani nechtěla oblíbit. Na začátku se mi kniha líbila někdy ve třetině, možná v polovině, mi začala připadat už nudná, a že se tam všechno pořád opakuje. 

Abych nebyla jen negativní, tak musím říct, že Maxe jsem měla moc ráda a za jeden jeho čin jsem ho opravdu obdivovala a bylo mi ho líto. Pro mě to byl snad jediný světlý bod knihy.