Senzibilové často zdůrazňují, abychom se prostřednictvím denních meditací připravili na pokračování života po smrti, abychom se vyhnuli šoku, jenž by mohl po opuštění těla následovat. Chceme-li předejít tomu, abychom se znovu rychle reinkarnovali, musíme se snažit překonat své zlozvyky a tělesné touhy. Bytost, jež není schopna např. potlačit touhu po alkoholu, si je nese do astrální oblasti. Pokud je tam není schopna uspokojit, táhne ji to zpět na zem, aniž by se před tím na další reinkarnaci řádně připravila. Snažme se proto být takovým typem člověka, kterým bychom chtěli být v následující reinkarnaci.
Člověk umírá a v okamžiku, kdy dosahuje nejvyšší tělesné tísně, slyší, jak jeho lékař prohlašuje, že zemřel. Slyší nepříjemný zvuk, hlasité zvonění nebo bzučení a současně cítí, že se velmi rychle pohybuje nějakým dlouhým temným tunelem. Pak se ocitá náhle mimo své fyzické tělo, ale stále ještě v jeho bezprostřední blízkosti, a vidí své tělo zpovzdálí jako divák. Po chvíli se vzpamatuje a poněkud přizpůsobí svému zvláštnímu stavu. Poznává, že má stále ještě nějaké tělo, i když značně odlišné a nadané jinými schopnostmi. Přicházejí jiní, aby jej přivítali a pomohli mu. Vidí duše zemřelých příbuzných a přátel a objevuje se před ním jakýsi milující a laskavý duch - něco, co dosud nepoznal - jakási bytost ze světla. Položí mu otázku, která ho přiměje k ohodnocení vlastního života a pomůže mu při tom paranormatickou projekcí důležitých událostí jeho života. V určité chvíli má zemřelý pocit, že se přibližuje k nějaké bariéře nebo hranici, dělící zřejmě život pozemský od života budoucího. Shledává ale, že se musí vrátit zpět, že jeho čas dosud nenadešel. Váhá, protože je už tak zaujat svými novými zážitky, že se vrátit nechce. Je přemožen intenzivními pocity radosti, lásky a míru. Ale pak se přece jen nějak sjednotí se svým fyzickým tělem a žije dál.
Přebráno z mého končícího blogu