Včera jsem měla po ránu ne příliš zářivou náladu. Ale protože jsem si zakázala myslet na neveselé věci, vyhledávala jsem ty hezké okamžiky, které mě přes den potkávaly. A víte co? Nejméně tři takové momenty, které mě nejvíce rozzářily, mě včera potkaly. Díky nim jsem si dokázala vytvořit v sobě hezkou náladu a měla jsem šanci prožít tak svůj den v příjemném rozpoložení až do konce. Je fakt, že jsem si svůj pozitivní přístup k okamžikům, jež mě potkaly, v sobě musela utvrdit a po celý den pěstovat a těšit se z nich. Ale o tom to je. O přístupu k našemu životu a okolí. Takhle to u mě funguje. Raduji se z maličkostí, které vlastně v konečném důsledku pro mě maličkostmi nejsou. A snažím se svou radost předávat ostatním.

 

Hned ráno, po cestě autem do práce, mě moc potěšil jeden řidič, který mi dal přednost, i když nemusel. Čekala jsem na stopce v jednom složitém úseku silnice, kde byla částečná uzávěrka. Kolem projížděla krokem dlouhá kolona aut. Ten člověk mi umožnil se do ní zařadit, i když nemusel. Poděkovala jsem mu nejen za jeho čin, ale i za jeho úžasné kolegiální gesto, které dnes už potkáme na silnicích málo. Ten dobrý pocit z lidské solidarity a pozitivního přístupu ke každodenním komplikacím mi vyloudil první úsměv na tváři v ten den. Druhý mi přinesl nějaký muž - dělník v pracovním oděvu, který mi uhýbal před vozidlem, když jsem se proplétala dopoledne úzkými uličkami - jednosměrkami.  Ten člověk tam se svými kolegy zrovna vystupoval z auta. Vlastně všichni byli pozitivně naladěni. Ale on jediný mě oblažil úžasným úsměvem a vysílal ke mně pozitivní emoce. Cítila jsem je... Nestává se mi to často, ale z něj jsem jich načerpala, co jsem mohla. Málokdy, bohužel, potkám člověka, který na mě takto zapůsobí. Neumím to vysvětlit, je to pocitová, vnitřní záležitost... Třetí podnět, který na mě silně zapůsobil, jsem také zažila při dopoledním šetření v terénu u jedné klienty. Řešily jsme spolu její ne příliš jednoduchou sociální situaci. Snažila jsem se ji vysvětlit, v jaké situaci se vlastně ocitla, podat jí vyčerpávající informace, jak z ní ven a poradit jí, co všechno by měla podniknout a vyřídit, aby na tom byla lépe. Po našem vzájemném živém hovoru se ta klientka na mě podívala a řekla: "Vy jste úžasný člověk, taková ta máma, co se snaží všem pomoci a poradit. Děkuji." Ta slova budou ve mně doznívat ještě dlouho... A víte co? Taková a podobná slova jsem v obdobných i jiných situacích už několikrát zaslechla. Vždy mě potěšila. Ale včera mě současně napadlo, že bych taky chtěla působit na lidi i jinak, než zrovna působím, a taky být spíš sexy a přitažlivá (to pro chlapy) než maminkovská. Ale to mi není dáno. Jsem holt ten rodinný maminkovský typ  . Nakonec jsem sama sebe v duchu pokárala, že místo, abych se těšila z těch slov a byla za ně vděčná, chtěla bych ještě víc. A opět jsem se vrátila z výšin na zem a vybrala si vše pozitivní, co mi ta paní přinesla, a co mě hřálo u srdce. Člověk nemůže mít všechno a má se těšit z toho, co ho v životě potká.

 

To byly tři takové silné okamžiky, které na mě včera zapůsobily... Pro někoho úplně obyčejné. Druhý by je prostě jenom prožil a zase na ně zapomněl. Ani by se nad nimi nepozastavil. Já jsem z nich načerpala dobrou náladu, energii a úžasný vnitřní pocit, který neumím ani popsat, na celý den. Když k tomu připočtu hezké počasí a sluníčko, které mě dopoledne doprovázelo při mých aktivitách, příjemné kolegyně v práci, svého vnuka a jeho rodiče, se kterými jsem se odpoledne a večer těšila z naší vzájemné přítomnosti, a svého muže a starší dceru, kteří mě doma večer pozitivně přivítali, říkám si, že jsem zase prožila jeden z těch nádherných šťastných dnů, pro které stojí za to být na světě. A tak to má asi v životě být. Nečekat a nehledat pořád něco lepšího, co bychom chtěli prožít a mít, za něčím se pořád honit nebo neustále na něco čekat. Ale těšit se z toho, co nás potká a nemine...