Všechno je relativní a pomíjivé...

Čas je právě teď mým nepřítelem. V poslední době čím dál tím víc. Ještě pár měsíců to nebude o moc lepší. Ale všechno jednoho dne skončí a najednou bude pro mne aktuální (trošku pozměněná) Nerudovská otázka: co s ním? A to teď nemám na mysli starý divan, ale volný čas.    Už se na tu chvíli neskutečně těším. Chjooo...

Ani netušíte, jak mě mrzí, že nestíhám přispívat na svůj blog. Nápady by byly... Chyba veliká, že si je neznačím. Budu si muset dělat poznámky, protože jak se znám, tak až bude všechno za mnou, tak si na žádné téma jak naschvál nevzpomenu. Ta chatrná (chápej: opotřebovaná!) pamět!  Teď mám v hlavě jen témata a pojmy z mé absolventské práce a zároveň vtloukám do hlavy odborné termíny a chytré výplody "chytrých hlav" ke zkouškám. Jiné myšlenky jsou pro mě právě v tuto chvíli nepodstatné a bohužel mi v hlavě zůstanou jen těch pár vteřin, na které mi z nějakého popudu vyplují na povrch. Moje krátkodobá paměť je "sviňa" a já nevím jak na ni. Už to není jako za mlada. Před třiadvaceti a více lety mi to pálilo daleko víc. Ale to mi zase tak nějak nechci říct, že přímo "chyběly" vlastnosti jako ctižádostivost, odpovědnost, apod. Ale brala jsem všechno jinak než dnes. Tenkrát v osmnácti či ve dvaceti mi bylo skoro jedno, jestli udělám zkoušku až v opravném termínu. Jo, jo, dneska už to vidím jinak.

Ale abyste si nemysleli, všechny Vás bedlivě sleduji!   Čas od času kouknu na Vaše blogy a počtu si, co u Vás nového. Moc nekomentuji, já vím. Někdy bych opravdu ráda. Ale programově to skoro nedělám, zabírá mi to hodně času. Je to totiž něco jako droga. Když začnu, nemůžu hned tak skončit. A pak mi ten čas chybí jinde, pro mne (právě teď) v důležitějších činnostech.

Vězte ale, že Vás mám všechny, každého svým způsobem, ráda! Jste mou velkou inspirací do života!