Toto chci zveřejnit už dlouho, asi od podzimu, kdy jsem se to poprvé dočetl v učebnici psychologie.

Jedná se o maličký úryvek, který vám malinko osvětlí, jak je užitečné být (k sobě) upřímný, připouštět si i velmi nepříjemné věci a... zkrátka jak moc je užitečné občas se prostě "vybrečet".
Tady to je:

"Obzvlášť dúležité je, abychom mluvili o tom, co nás zlobí a vyvádí z míry. V 17. kapitole jsme si uvedli, že James Pennebaker (1997) zrealizoval několik studií, při nichž měli probandi z řad studentú mluvit s nepřítomným experimentátorem, nebo se měli nahrát na kazetu, případně se měli vypsat z nepříjemných událostí, které je během života postihly. Při rozhovoru vykazovali fyziologické příznaky rozrušení. Spousta si v slzách připomínala nehody, selhání, pohlavní zneužívání, osamělost, znásilnění, rozvod rodičú, rozpadlé vztahy, smrt blízkých a obavy z budoucnosti.

Záhy se však začali cítit lépe než předtím. Z krevních vzorkú, jež byly probandúm odebrány po dokončení výpovědí, bylo zjištěno, že oproti počátečním hodnotám došlo k zintenzivnění reakce imunitního systému, přičemž ti studenti, kteří se upřímně svěřili, v následujícím púl roce dvakrát méně navštěvovali lékaře než předtím. Na základě výsledkú kontrolní skupiny, která hovořila jen o běžných věcech, byl učiněn závěr, že v jejich případě nebyl prospěch z kontaktu tak znatelný.
Upřímné sdílení pocitú - byť jen tehdy, když se z nich vypíšeme - má podle výsledkú dalších výzkumú blahodárné účinky na pacienty infikované HIV, trpící artritidou, astmatem a dalšími nemocemi. Někteří odborníci proto doporučují, aby si lidé vedli deník, který tak múže znamenat "léčbu psaním".
(Smyth & Lepore, 2002)."