Nevím jak u vás, ale u nás je docela pod mrakem a zima.

Super!

Já mám takový počasí rád, protože na něj mám krásné nostalgické vzpomínky. Takový počasí je prostě ideální k sezení doma a pití horkýho čaje a marnění času u PC her.

Což se, nalejme si čistého vína, soudruzi, od těch ostatních dnů zas tolik neliší :D

V životě máme vyměřený určitý čas a je jen na nás, jak s ním naložíme. Buď ho můžeme něčemu, či ještě lépe - někomu - obětovat, nebo ho můžeme zabít. A já ho holt zabíjím, protože nemám moc čemu ho obětovat (jen cvičení, ale to taky nemůžete dělat pořád, že). A komu už vůbec ne :D

Leda tak své rodině, ale z té mě poslední dobou o víkenedech docela bolí hlava (to si nedělám srandu, fakt, a to jsem na bolest hlavy nikdy netrpěl :D), takže zvažuju, že bych domů jezdil méně častěji. Podstatně méně :D

Ale to jsem odbočil, tohle počasí ve mně vždycky vyvolá mírně filozofické nálady. Dnes bych tu pro vás měl jednu hustodémonsky krutopřísnou skladbu, kterou jsem nedávno objevil a hrozně by mě zajímalo, co si o ní myslíte.

Mně přijde fakt geniální, zejména ta první část, než se to celé překlopí do té rychlejší roviny. Taková krásně uklidňující a přitom nabíjecí, že má skoro člověk chuť vyběhnout ven a udělat něco, co chtěl udělat už dlouho, ale nikdy k tomu nenašel odvahu.

No, skoro :D

Zajímalo by mě, jestli to tak působí i na vás. Dejte mi vědět!

(Jon Schmidt & Steven Sharp Nelson - Love Story Meets Viva la Vida)