Začínám nanovo. Nové město, nová škola, nová práce, nové bydlení. Noví přátelé, sousedi, známí. Nové vlivy.

      Začátek byl lehký - když už se člověk odhodlá ke změně, jde to ráz naráz. Nyní, necelých pět měsíců od dne, kdy jsem se poprvé probudila v nové posteli, se můj mozek vzpamatoval a začal srovnávat. Chybějící součásti minulého prostředí se začínají projevovat. Není sílou změnit vše, je sílou změnu udržet a jít dál.

      Po valnou většinu mého života jsem byla ovlivňována zlatou klecí, ve které jsem žila. Z té jsem však unikla - to můj mozek ale ještě plně nevidí. Pomalu otvírám křídla a chystám se na vše, co jsem kdy chtěla dělat. Nechci se za rok probudit a zjistit, že jsem promarnila další rok. Jsem snílek a mým životním úkolem je splnit si své sny. Kráčím mílovými kroky, protože normální kroky mi přijdou slabé, protože mě touha po dokázání své síly sama sobě žene dál a dál. Občas zaškobrtnu, padnu na hubu do bláta a přijde mi, že jsem neměla vylézat ze své ulity. Tak to ale není. Zóna pohodlí je tu proto, aby nám řekla, kam můžeme jít dál. A právě proto jakmile cítím pocit neznáma při pohledu na mapu, vím, kde se octnu příště.