Mám pocit, že prasknu. Že se celá rozletím na miliony kousíčků, jak už se to nedá vydržet! Nevím, jak tohle popsat. Ještě nikdy jsem nebyla tak nedočkavá. Ještě nikdy jsem tak moc po něčem netoužila. Ještě nikdy jsem neměla pocit, že to prostě už nevydržím! Že pokud vážně něco neudělám, zblázním se.

 

 

A tak tady jen sedím, držím se za hlavu, a dýchám .. Pomalu, a snažím se uklidnit.

 

 

Ještě 4 dny, dalo by se říct. To už není 9, ani 10 jako nedávno. Ale nijak mi to nepomáhá.

 

 

Bože, až já tě uvidím.

 

Napíšu o tom strášně dlouhý a dojemný článek! Vážně.

Proč jsou ty nedělní večery vždycky tak .. depresivní?

Minulý týden jsem tady brečela při představě, jak dlouho tě neuvidím. Teď mám jeden z těch dvou týdnů za sebou. Musím uznat, že utekl. Ale jak uteče tenhle, který skoro už nemůžu překousnout teď, na začátku ..? To nevím.

Už v pátek jsem si naplánovala, jak si první hodinu v pondělí utrhnu další kus papíru z matematiky, a nadepíšu: PONDĚLÍ

                                                                                                                                                                ÚTERÝ

                                                                                                                                                                STŘEDA

                                                                                                                                                                ČTVRTEK

                                                                                                                                                                PÁTEK

Tohle je prostě šílenost. *