Slzy tečou, tak se odebírám na balkon.

Už je tma, slyším jen hučení neustále projíždějíjích aut. Vidím světla tohoto města. Vytahuji zapalovač.

Potáhnu a snažím se udělat zvuk, jako děláš ty. Ještě nikdy se mi to nepovedlo.

Najednou se podívám dolů, a nevidím Smelly City, vidím chodník pod vaším domem.

Na něm sníh, a děti hrající si v parku.

Opravdu jsem cítila, jak mě zezadu držíš. Ale neotočila jsem se, věděla jsem, že bys tam nebyl.

Už jsem neslyšela hluk aut, jen občas někdo projel na kole, a v dáli jsem viděla koleje.

Byla jsem u tebe. Chtěla jsem se otočit a vstoupit do tvého pokoje. Ale vstoupila jsem jenom zpátky do reality.

Ucítila sevřený žaludek, setřela slzy, a šla doufat. *