Píšu s lehkým srdcem tenhle článek!

Článek, jež skoro měsíc nosím neustále u sebe. Ne po kapsách, ale v hlavě.

Hned první týden jsem neskutečně zhubla. Moje trpělivost byla vyčerpána, a psychika je pod bodem mrazu. Doslova.

Měla jsem neskutečný strach, že o tebe přijdu. Napsala jsem, že když si počkáš, snad ti budu konečně věřit, budu mít jistotu. A mám ji.

Počkal jsi.

Prostě jsi počkal, a to pro mě znamená hrozně moc.

Nemůžu tomu uvěřit, jsem jako ve snu. Zítra už tě budu mít u sebe. Za několik hodin. Po čtyřech týdnech.

Je mi zle, jen si vzpomenu na ty slabé chvilky, kdy jsem se svírala v posteli, a nemohla zastavit pláč. Kdy jsem tě tak nutně potřebovala u sebe.

Bože, dočkala jsem se.

Jsem tak vykolejená, že jsem ten článek zapomněla .. :DD

Leničko, děkuju ti. Jsi jedním z těch, co mi tak pomohli.

Jdu se neskutečně těšit, vyšilovat, nečekaně smát, zamilovaně zírat do zdi ..

Nedokážete si představit, jaké je vědomí, že budeme spolu!

( Z té nedočkavosti je to docela slátanina :D )*