Asi ani nemá cenu něco psát.

Když mi včera došlo že je neděle, chtělo se mi brečet.

Ještě dnes ráno jsem byla duší úplně jinde.

Když jsem na chvíli o matematice usnula, byla jsem s ním. Byl se mnou. A to probuzení tak bolelo.

Každý víkend, krásnější, dokonalejší.

Úpěnlivě se snažím si vytetovat do duše každou vteřinu s ním. Všechno vnímám tak intenzivně, i ty nejmenší detaily. Každý tvůj pohyb, dotek ...

Každé tvé Kačí, zlato, telátko moje ... Každý tvůj polibek a objetí. Úsměv a vtípek.

Nic mě nezahřeje tolik jako slyšet "Jsem tu s tebou zlato, neboj se."

*Naposledy obejmout, naposledy políbit,

každý jiným směrem se rozejít.

Naposledy otočit, naposledy usmát,

ve vlaku slzy skrývat.*

Co dokáže zoufalství. *