Takže, zítra všechno zbalit, a navždycky odjet.

Navždycky. Nečekala jsem, že moje působení tam skončí tak rychle. Jenže všechno k tomu prostě tak nějak vedlo. A tak je konec. A čeká mě další začátek.

Jenže, strávila jsem tam deset měsíců, a kousek svého srdce jsem tam prostě nechala.

Nejvíc bude bolet loučení s těma třema. To byly vždy jediné důvody, proč jsem tam vůbec jela. A hlavně ONA.

Říkám si, jestli ji tam vůbec můžu nechat samotnou. Vždyť jsem jak její máma. Kdo jí bude půjčovat papírové kapesníčky, kdo jí bude upozorňovat na rozmazané oči, a radit s tím jejím zrzkem.

A můžu tam nechat tu, co mě naučila lhát bez mrknutí oka, a střílet si z každého?

A tu, co mě dokázala rozesmát, když jsem zažívala tu bolest na začátku září?

Tam, kam jdu, mi ale bude líp ..*