Taková z těch chvilek, kdy je vám najednou strašně nepopsatelně smutno. Kdy máte pocit, že když ho neuvidíte, snad umřete nebo co. Kdy se najednou začnou hrnout slzy očí. A to stačí jen jediná pitomá fotka. 

Hrozně mi chybí. 

Nevím co mě to najednou popadlo, chovám se jak idiot.

Často vzpomínám na prázdniny, na každý společný den. Na to, jak pro mě bylo jistotou, že budeme usínat spolu. Na to, jak jsem nemusela kontrolovat čas, nebo se modlit aby ještě nebyla neděle. 

Teď tu sedím a bulím. Zase! Jako malá holka.

Je to bláznivý. Najednou to na mě tak skočilo. 

Musím vydržet, vždyť jsou to jen čtyři dny, měla bych být ráda!*