Hallelujah! (jo, občas na záchodě hraju dobyvatele)

Jsem zpět. Nevím sice na jak dlouho, ale tenhle hnus už prostě musí z hlavy ven, a přišel jednou zase ten čas, kdy se nespokojím s tím, že to řeknu nejlepší kamarádce, jemu, nebo mámě. Přišel čas, kdy potřebuju psát, aby se mi fakt ulevilo.

Pozor, asi poprvé v historii tohle nebude článek jen o tom, jak si stěžuju na všechno okolo. Tohle by si měla přečíst snad každá holka. 

Jak začít. Bereš antikoncepci? Kouříš? Spíš kdo dneska nekouří. Otýkaj ti nohy po náročném dni a máš modřiny, ani nevíš z čeho?

Tak se zastav a řekni si, že to možná není náhoda. Že tohle všechno může mít spojitost. Jasně, jsi na tom stejně jako já, zřejmě jako většina holek. První co sis přečetla v příbalovém letáku k tvým práškům bylo, že bys neměla kouřit. Pak sis představila, že bys přestala, a pak jsi se prostě utěšila větou :"Znám tolik holek, co kouří a berou prášky. Nikdy se jim nic nestalo." Taky jsem si to říkala. 

Ale pak to šlo rychle. V rodině se ukázal Leiden.. Histerická máma mě honem hnala na testy. (možná jí vděčím za svoje zdraví)

Pak to čekání a opakování si, že já určitě nic takového nemám, nesmysl. A pak to všechno, co se mi začalo honit hlavou, když jsem si přečetla svůj rozsudek. Pozitivní.

Pak si jednoho dne člověk všimne oteklé nohy, a skončí jako já. 

Ufňukaná doma u počítače se vypisuje na svůj blog, se stahovací punčochou na noze, díky ní s pocitem, že jsem právě zestárla o 20 let, a s vědomím, že tento měsíc je poslední, kdy můžu brát antikoncepci. Že se za prvé budu muset vzdát všeho toho pohodlí, které mi poskytuje (má i svoje nevýhody, co si budeme nalhávat), ale že za druhé asi tak spolehlivou antikoncepci asi už nenajdu... 

Na druhou stranu, vážně nechci mít v sedmnácti mrtvici, nebo trombozu.

Vím, že je to hrozně napsaný a stydím se, ale chtěla jsem aspoň nějak varovat.. *