No není to sranda, že si můj blog zobrazilo už přes 9.000 lidí?

Páni, je to šílený, jak dlouho už ho vlastně mám, a kolik jsem toho s ním prožila. Nejspíš proto jsem neměla nikdy to srdce ho smazat. Je to takový můj elektronický deníček a mám tu zapsáno tolik důležitých životních událostí, které nechci nikdy zapomenout. Samozřejmě jsou tu i ty, na které vzpomínám nerada, ale pořád jsem to já, můj život, a nechci něco měnit ani mazat.

Ač jsem si nikdy nemyslela, že bych třeba mohla detaily některé z těch událostí časem zapomenout (nebo třeba i celou událost), je tomu tak.

Přeci jen jsou to 4 roky, co tenhle blog píšu, a lidský mozek má svou kapacitu.

Proto jsem teď ráda, že svůj blog ještě stále mám, i když, přiznejme si, už to není to, co to bývalo, a nejspíš už nikdy nebude. Miluji psaní a snažím se psát dál, jen tady to už prostě nějak nejde. Ani nevím proč tu teď sedím a tohle píšu.

Stydím se, když vidím poslední článek který opět slibuje můj "návrat" a stydím se ještě víc, když si všimnu, že je z června. Bože!

How time flies!?

Jak je to dlouho, co jsem přišla na střední?

A teď jsem v posledním ročníku.

Než se člověk stačí aspoň trochu rozkoukat, je okamžitě vržený do nové situace .. *