Odpoledne jsem četla jeden super úžasný blog, který bych také jednou chtěla vlastnit. Autor se vážně dobrým způsobem zamyslel nad tím, že psaní na blog je vlastně divadélko pro ostatní, i pro nás, autory. Zamyslela jsem se nad tím, a došla k závěru, že má svým způsobem pravdu.

Jistě, občas cítím nutkání, že bych vám sem měla napsat, jak mám doma bezva uklizeno, a samé jedničky ve škole (o tom se záměrně ani nezmiňuji) atd.. Ale kdybych něco hrála na vás, čtenáře, obelhávala bych pak i sama sebe. A to nechci. Zřídila jsem si přeci tenhle blog hlavně z toho důvodu, abych si trochu porovnala myšlenky, roztřídila svůj život a celkově se zdokonalila v psaní. Jenže blog mám už dva měsíce, a místo toho "rozřešení", které by se mělo dostavit, nacházím jen nové a nové problémy..

Ale zpět k hlavnímu tématu.

Veškeré nutkání, psát upravené skutečnosti, a vymýšlet si nesmysly, jsem vždycky zakopávala někam hluboko, a budu to tak dělat i dál. Takže z mojí strany "divadélko" snad nehrozí..;) A navíc, pokud bych se obelhávala, a dokreslovala si skutečnosti, žádného "rozřešení" bych se nikdy nedočkala..

Přeji příjemný večer ve vaší říši snů.*