Není nad to prožít si pár hezkých chvil s někým, kdo vás má opravdu rád. Pak lituji, když tyto chvíle pominou a musím se vrátit ke škole, učení, a přípravě na absolutorium. Jsem smutný a stále musím myslet na ní. Nejsem moc upovídaný člověk a jsem rád, když mi vypráví při našich procházkách nějaké zážitky, co prožila, co se jí přihodilo. Rád poslouchám. Ve chvílích s ní zapomenu na všechny starosti, školu, povinnosti. Je to jedna veliká radost a ta mě naplňuje čímsi, co nedokáži popsat. Je to takové to vnitřní uspokojení, ten klid, že člověk neni na všechny věci sám, že je může řešit s někým jiným než s rodiči nebo přáteli. Nejraději bych byl stále s ní, ale nejde to. Nejde to, protože ještě nepřišel správný čas. Oba studujeme, potřebujeme pevné zázemí a mít nějaký základ, nějakou reálnou jistotu něčeho, o co bychom se mohli opřít v případě problémů.

 

Budoucnost. Tvoříme ji sami. Donedávna jsem si ji tvořil sám, měl ji přesně nalajnovanou a zhruba věděl, co bude. Pak přišla ona a bylo všechno jinak. Nyní nemohu spoléhat na svoji plánovanou budoucnost, musím myslet i na někoho jiného. Tím obtížnější je, že mi na ní záleží. Určitě není špatné, že se mi evidentně změnila má budoucnost, jen je to trochu jiný scénář, než se kterým jsem počítal. Jestli to je šťastný, nebo smutný scénář, ukáže až čas. Čas je jediné měřítko, kterého se mohu držet a mohu doufat, že základní mezníky, jako je například úspěšné absolvování školy, se splní podle plánu.

 

Tyto řádky si nejspíš nečteš jen ty, obyčejný čtenáři mého blogu, ale také i dotyčná osůbka, o které jsem nedoufal, že ji jednou potkám. Je výjimečná. Zjistil jsem, že ideály jsou nudné. Ideály jsou dobré maximálně na dočasnou záležitost, ale věřte mi, že po nějakém čase omrzí. Vždy je potřeba hledat něco výjimečného a ne ideálního.

 

Poslední měsíce jsou úžasné. Když chodíváme po městě, po lese, po cyklostezkách, když se díváme na film, když poslouchá, jak hraju na piano, když se na našem místě vždy sektáme a jdeme spolu na procházku, jsou to nejúžasnější okamžiky mého života.

 

Čemu se to vyrovná? Přemýšlel jsem. Jízdě v Porsche? Obě to jsou srdeční záležitosti. Ale ona je přesto něco víc. Peníze za nájem? Nájem toho auta mě vyšel na bezmála dva ticíce a to jsem s ním byl jen půl hodiny. Kdybych si mohl najmout i ji, dal bych cokoliv na světě, abych s ní mohl být alespoň minutu. Vidět její oči, úsměv, vidět vlát její vlasy a poslouchat, jak něco vypráví. Kdysi jsem v ruce držel zlatou cihličku v hodnotě několika milionů. Když ji obejmu, je to jako bych měl v rukách celý svět. Celý můj a její, celý náš svět. Doufám, že to nikdy neskončí.