Z dobytých měst navezl do svého sídelního hradu a do svého království ohromné poklady. I začal stavět skvostné zámky, paláce a síně, takže každý, kdo to viděl, zvolal v údivu: "Jak mocný a slavný je ten velký kníže!" Ale ti, kdo to volali, zapomněli na bídu mnohých krajin a zemí, neslyšeli vzdechy a nářky, které stoupaly ze sutin kdysi kvetoucích měst.

Kníže počítal své bohatství a myslel si to, co ostatní: "Jsem nejmocnější, největší. Nic se mi nesmí rovnat, nikdo nesmí být nade mne." A pustil se do války se svými sousedy a pořád vítězil. Přemožené krále a knížata spoutal zlatými řetězy a při vjezdu do města museli kráčet za jeho vozem, a když hodoval, jako psi je nechal sbírat kosti od svého stolu. Potom nechal na všech veřejných místech, na všech náměstích a ve všech palácích vztyčit svou sochu, celou z mramoru. Nakonec ji chtěl postavit i do kostelů, ale duchovní se tomu vzepřeli: "Jsi velký a mocný kníže, ale jako Bůh nejsi. Do chrámu tvou sochu dát nemůžeme." "Dobrá!" zvolal ten kníže "tak tedy přemohu samého Boha!" a ve své pýše dal postavit skvostnou loď, která by mohla plout vzduchem.