Na střední škole, hned po nástupu, přišla nejspíš první z mých lásek. Byla opravdu krásná. Potkali jsme se v jídelně, slovo dalo slovo a už jsme spolu chodili. Chodili do občas parku, někdy do kina, vyjímečně do divadla. Jenže má vášeň k ní nebyla tak veliká, jako vášeň pro cyklistiku. Jak to bylo jen možné, jezdil jsem na kole. Jelikož ale ona nerada sportovala, spíš chodila po barech a diskotékách, nemohla vystát, že jsem s ní na ty její hopsačky a duc-duc tance nechodil a raději se věnoval cyklistice. Přišlo léto a bylo vše spečetěno. Venku bylo krásně a mě se nechtělo trávit čas po barech, tak jsme se sobě vzdálili a netrvalo dlouho, našla si nového pána svého srdce, takového šampoňáčka, který s ní rád trávil dny v barech, kde se vytahoval před svými kamarády.

 

Neuběhly ani dva roky a stejným číslem trolejbusu se mnou začala jezdit další kráska. Pohled vystřídal pohled, po měsíci jsem se odhodlal něco říct, pak slovo dalo slovo a už jsme spolu jezdili na kole sem, tam, do kopců, z kopců, po rovině, po hrbolech. Pak mi jakýsi čertík vstoupil do hlavy. Myšlenka na novou zázračnou počítačovou hru, kterou bych mohl vytvořit. Jelikož nastala zima, na kole se venku nedalo jezdit, usedával jsem u počítače a programoval a programoval. Bohužel, má milá nebyla na takovéhle věci zvyklá a tak jezdila po horách lyžovat a běžkovat po svazích. Už jsme si nebyli tak blízcí. Jednou se na jednom svahu střetla s mladíkem, který byl profesionálním závodníkem. Netrvalo dlouho, a než jsem hru dokončil, byl jsem opět single.

 

Blížil se konec střední školy, jehož jedním z vyvrcholení byl maturitní ples. Panečku, tam bylo ale holek. Pár sklenic alkoholu vzalo za své a druhý den jsem byl v sedmém nebi. Ta holka byla fakt kus. Snad módní umělkyně, nebo co. Uměla se stylově oblíkat a vždy vypadat elegantně a ne vyzývavě. No, bohužel to tak trochu lezlo do mých finančních prostředků. Když jsem vydal předběžné oznámení, že pro mé finance to je příliš veliká zátěž, nebylo jiné cesty úniku před další samotou.

Po absolvování třední jsem upřel pozornost na hru na piano. V jednom podniku, kde jsem pravidelně po večerech hrával, si mne oblíbila jedna ze slečen, které jsem si už dřív všiml, že je tam podezřele často. Je to pořád dokola - nota střídala notu, slovo dalo slovo a náš vztah byl naplněn. Jelikož to byla dobrá zpěvačka, založili jsme skupinu a hráli na různých akcích. Ale jak už to tak bývá, přílišné návštěvy restaurací nás přicházely velice draho a jelikož nikdo z nás neuměl a ani neměl chuť se naučit vařit, nemohlo to tak pokračovat dál. Navíc nesnášela, když jsem po večerech hrál ruletu, na které se občas vytočilo pár drobných.

 

Takže KONČÍM! Nyní jsem sám, v bytě plném obrázků, čekám na lásku, která bude víc než veliká, která se předsudků vůbec neleká a bude mě mít ráda takového, jaký jsem, se vším všudy. Budu čekat, unavuje mě pořád někoho hledat a pak zjišťovat, že to nikam nevede. Budu čekat rok, dva, deset, dvacet let. Aspoň budu mít víc času pro sebe a své koníčky. Není nakonec lepší být sám?

----------------------------------------------