Namyšlený dřevorubec konstatoval smrt a odešel dlouhou temnou chodbou kamsi do dalekých hájů. Malá žížalka, která jej pozorovala z nedalekého paloučku, tušila, co za tím vším stojí a ihned se po svých malinkých nožičkách rozeběhla k místní šarlatánce Pepovi. Běžela dlouho, a cestou minula i hejno pasoucích se kuřecích nožiček. V běhu si urthla kus sousta rovnou do rypáku a po několika letech svižné plavby konečně doletěla na místo a umřela. Pepíno stejně nebyla doma. Místní poletucha se ale rozhodla na Pepína počkat. A tak čekala. Když jí začala dřevěnět noha, napadlo jí, že by si mohla dojít na toaletu. Než stačila dojít k nejbližšímu stromu, zašlápl jí místní farář pospíchající na Půlnoční mši. Nastalo ticho. Bílá tma se snesla na luka a z dálky zakukala kukačka kukačkových hodin strýce Emila.