Leden - měsíc chození do Alberta v čelenkách na skinkér, zalíbení ve vietnamských večerkách, sousedových podivných nabídek, osmělení se jít na pivo sama - a hledání práce. Je mi osmadvacet a chci tvořit hodnoty: kvalitnější zubaře a zvětšené brady.

Je to výzva - budliky, začínám komunikovat přesně jako přemotivované pilné včeličky, které také chtějí "tvořit hodnoty" - jelikož nemám příliš představu, jaká práce by to měla být. Nějaká na zkrácený úvazek, která by mě příliš nesrala, neasi. 

Nezbylo tedy nic jiného než to pojmout po vzoru Milánků na Tinderu - oslovit všechno, co disponuje kundou, a čekat, co se ozve. 

A právě v tomto článku míním reflektovat, jaké výsledky to v lednu přineslo. 

Ano, vzala mě na asistentku pedagoga, přiznávám. Odmítla jsem. 

Rovněž jsem odmítla nabídku práce na ŽL i full remote. A jisté brigády, které by se finančně příliš nevyplatily vzhledem k času strávenému cestováním. 

Obchody jsou zajímavé. By sis pomyslel, že obchody jsou už taková ta pomyslná poslední štace - tonoucí se i stébla chytá - do obchodu vezmou každého. Kolikrát jsem v nich narazila na poměrně svérázný personál. Ale nenechte se zmást: nechtělo mě PetCenter, Teta Drogerie ani OBI. 

Ne, počkat - pomyslné dno jsou přece pokladny! No tak to mě odmítli i v Albertu. Do Penny a Hrušky mě sice na pohovor pozvali, ale nakonec jsem se na to vysrala. Bylo to v místě bydliště mého ex a my jsme dnes jen kamarádi. Já bych to od svého současného bydliště měla daleko. 

Samostatnou kapitolou je sektor bankovnictví a pojišťovnictví. Právě tam totiž začíná ta pravá sranda - absolvovala jsem zde hned dva pohovory face to face. 

Ještě si dovolím krátkou odbočku. Z jedné nejmenované pojišťovny, jejíž místo výkonu práce by opět bylo v bydlišti mého ex, mi paní poslala SMS, že jí mám zavolat. Řekla jsem si, že se ozvu až po cvičení. Mezitím mi ale přišel e-mail s informací, že si nakonec vybrala někoho jiného. 

A teď už zpátky k zmíněným pohovorům.

První pohovor byl u jedné online poradentské platformy v oblasti pojištění a probíhal online formou, což mi přišlo o něco víc cringe než osobní schůzka. Ale co se dalo dělat - zapnula jsem kameru i mikrofon a čekala, až se paní zaloguje. Samotný pohovor proběhl celkem v poklidu. Paní mi sdělila základní informace o společnosti a pozici a na závěr mě požádala, abych popsala, jakým způsobem bych klientovi prodala nějaký produkt. No, zjevně jsem ji příliš nepřesvědčila.

Druhý pohovor byl asi nejzábavnější. Šlo o jednu banku, kde můj kamarád pracuje již pět let - a celou tu dobu mě tam lanaří. Sdílené neštěstí je přece poloviční neštěstí. Nakonec jsem tedy pod vidinou polovičního úvazku souhlasila. Při čekání na recepci, než dorazí ona manažerka, jsem při pohledu na místní zaměstnance, jak si přikládají kartičky k turniketu, pocítila lehké deprese ze života. Manažerka mě následně zavedla do kanceláře a opět přišly takové ty obligátní řeči o společnosti a pozici. Kámen úrazu nastal ve chvíli, kdy mi oznámila, že teď odejde, za chvíli mi zavolá a bude hrát naštvaného klienta, kterému při placení nefunguje platební karta, a já mu mám poradit. OK. Jenže ten telefonát se zvrhl v situaci, kdy jsem jí navrhla, aby si v internetovém bankovnictví zvýšila limit, a ona mi odpověděla, že to neumí a že spolu přece telefonujeme, takže neví, co má dělat. 😁 

Krátce po mém odchodu mi kamarád napsal, že mě tam ta manažerka nejspíš nevezme. Prý se jí nelíbil můj životopis a hledá někoho pohotovějšího. Malinko mě to vyděsilo, protože na podobná místečka odjakživa brali kdekoho. Moje kamarádka ze střední, která nepochopila ani přítomný čas prostý v angličtině by mohla vyprávět. Ne, jsem si toho vědoma, že ve vysvětlování po telefonu mám zatím jisté rezervy. 😁

No, příští týden mám další pohovor v bance. 
 

Tak tedy na ty hodnoty, výzvy a agilní život. 🫡✌🏻