Velikonoce jsou za námi, tak jedeme dál...  Letos, po dvou posledních covidových letech , proběhly v obvyklém rytmu. Na koledu s pomlázkou přicházely děti z okolí, a tradičně mužští z rodiny a příbuzenstva,  nejmladší i starší, nás tři ženské v domě,  zlehka pomlázkou vyšlehali. Počasí přálo, i když mohlo být tepleji / pořád frfňám, že není jak bych chtěla/, ale modrá obloha byla bez mráčku, tak co bych v dubnu chtěla víc?   Pořád jsem nějak nedočkavá, sama příroda má svůj řád a do něj si kecat nenechá... Na velikonoční pondělí jsem na oběd pozvala obě rodinky synů, někdy se mi do mysli vkrade myšlenka , že je to pro mne velký  dar, že se tak pospolu v pohodě scházíme a že jednou přijde ten čas, že to bude v stejném počtu naposled, až mezi nimi už  nebudu. Po obědě byla v plánu společná procházka, ale Terka dostala teplotu, tak  s ní zuůstali svorně  doma a ven jsem se vydala s rodinkou nejmladšího. Vytáhli mi z kůlny moji Bertičku, abych ji okružní projížďkou provětrala, chuděra tam byla ukrytá pod plachtou, protože její místo v garáži je kvůli opravám po  požáru různými věcmi zastavěné. No byla to klika, že se jí při tom neštěstí nic nestalo, když jen kousek za zdí řádil ten ničivý plamen. Když jsme od domu vyrazili, oni pěšmo a já tak pohodlně, tak nejmladší vnuk, předškolák, by se rád s babičkou svezl. Jen malý úsek od našeho domu je cesta bez záplat a bez hrbolů po odbytých opravách, tak  ho kousek svezu. "Babičko, já bych ještě chtěl s tebou jet, až bude cesta dobrá !" Oči mu radostí zářily, no, to nešlo odmítnout. "Počkej Fildíku, nahoře od školy k lesu to půjde", běžel jak o závod a nemohl se dočkat. Napadlo mě, že ne okružní projížďka podle lesa a potom druhou stranou dolů, že ta cesta je samý výmol, že bychom mohli na Sedlo Černé hory, pokud bude otevřená závora do lesa. Tam vede  vzhůru krásná asfaltka, chtěla jsem vidět, zda se tam nekácelo a cesta není poničená.Tak jo, jdeme na Sedlo...Fildíkovi jsem společnou jízdu dopřála, byl ve svém živlu že se mnou jede, tak  jsme jim ujeli až do cíle. Tedy, my trochu promrzlí, studeně foukalo, zbytek dorazil tím stoupáním lehce upocený. Ještě chvilka posezení pod altánem na rozcestí, a pak zase zpátky, Jasně, Fildík skrčený přede mnou, jinak bych na cestu přes něj neviděla, ale nějaké nepohodlí mu požitek z jízdy nekazilo. Jasně, že jsme nesvištěli jako o závod, rychlý chodec by možná s námi  krok udržel....

A jedeme dál, počasí se pokazilo a to už mám ve skleníku vsazená všechna rajčata. Skleník je studený, ale jakmile vysvitne slunko, to ho příjemně prohřeje. Slunko však nesvítí, venku něco málo nad 5 st.,v noci ještě míň, tak kolem rajčátek "skáču" a na noc je pečlivě zakrývám. Jo, slimáci už začínají řádit, už mi tam zbaštili pár malých vysázených salátů. Také jsem měla v sadbováčkách vysetou majoránku, ta vlastnoručně pěstovaná a usušená, zdá se mi mnohem voňavější, než kupovaná. Co myslíte, očima jsem laskala to droboučké zelené, hustě vzešlé, a jedno ráno koukám, že všechno zmizelo ! Jasně, pod sadbováčkem dva maličtí plzáci, skoro vidět nebyli. Tak holt nebude vlastní kořeníčko, po tom nezdaru za nová semínka utrácet nebudu...

A takhle krásně bylo cestou lesem o velikonočním pondělí.