Žiju s přítelem. On ještě přede mnou žil s kocourem. Takže jsem byla přistěhovalec, ale oba mě ve své velkorysosti s láskou přijali, ačkoli jsme si během několika týdnů vzájemně zpřevzaceli život naruby. Teda my. Hlavně já, co si budem povídat... Pusť si ženu do bytu a uvidíš, co se začne dít za věci! No a tak kocour nesmí do postele, ani na stůl. A taky nesmí žrát ze stejného talíře jako já. Alespoň pokud jsem u toho, že... Co se doma děje, když za sebou ráno zaklapnem dveře, radši ani nechci vědět. Stačí, co všechno nacházím, když přijdu domů - naposled to byla žiletka z holicího strojku uprostřed obýváku... Jak ji z toho koše ty kočeny praštěný dostaly, to ví jen Bůh. Ale nikde žádná krev, takže vše v pořádku... Uf.

Ano, mluvím v množném čísle - kočičky jsou dvě. Když už jsme tam tak žili ve třech, usoudila jsem, že jsem v nemístné menšině a rozhodla se tuto nedokonalost napravit. Pomalu a strategicky jsem svého milovaného směřovala k nápadu pořídit kočičku. Maličkou, koťátečko sladké... A samozřejmě hlavním důvodem bylo, aby náš milovaný kocourek nebyl tak sám, když my jsme celé dny v práci.

No, nečekala jsem dlouho a jeli jsme. A abychom udělali dobrý skutek, rozhodli jsme se pro kaťátko z útulku. Měli jich tam na výběr pět. A kočičky tři. Tak těžké rozhodování jsem už dlouho nezažila. Málem jsme odjeli se všemi, ale chladný rozum zvítězil - lépe zachránit jednu kočku, než uvrhnout čtyři kočky a dva lidi do bídy a dluhů...

Kočinka malinká byla taková, no, jak bych to nejlíp řekla... vyhublá, působila trochu vypelichaně a hrůzně páchla dezinfekcí. Byla jsem si nicméně zcela jistá, že je naše. Domů jsme ji přivezli v nově zakoupené plastové bedýnce a s obavami otevřeli dvířka. Nastalo první překvapení. Kočička, která v útulku vypadala tak křehce a krotce, čímž si nás zcela získala, se zcela bez okolků rozeběhla po bytě, vystrčila kocoura od misky, dojedla jeho snídani a první bobek stvořila doprostřed chodby. Hm... Pojala jsem kdesi v hloubi duše obavu, že následující měsíce nebudou snadné.

Nebyly. Čekaly nás nekonečné peripetie s hledáním způsobu, jak kočenku přimět, aby přestala čůrat na gauč, do křesla, do postele a na dlalší pro ni zjevně geniální a pro nás zcela nepřípustná místa. Následovaly boje o zachování přiměřené hmotnosti, neboť koťátko deprivované a uvyklé boji o každé sousto, se přecpávalo k prasknutí. Vše završila zrádná kožní plíseň, kterou si ta naše čtyřnohá potvůrka přinesla z útulku a nakazili jsme se jí všichni. Kocour, já i přítel.

A jak to nakonec dopadlo? Po několika krizích, kdy jsme uvažovali, jak vzniklou situaci řešit zbabělým útěkem - přítel pryč do hospody, já pryč z bytu, nebo kočka zpět do útulku - jsme dosáhli skoro harmonie. Máme tři kočičí záchodky na různých místech a s různými písky. Jeden z nich na gauči. Kočky nesmí do ložnice, čehož zejména kočenka využívá k dovádivým hrám na schovávanou... Vzdali jsme snahu o redukci hmotnosti. Kočka je kulatá a žere pořád a vše, co se jí dostane do dosahu. Ano, skutečně vše. Včetně chleba, zeleninové polévky a chipsů. Jediná věc, která ji zatím neláká, je droždí. Já s přítelem se omatláváme mastičkou od kožní lékařky. Uvažujeme, že její použití zařadíme do milostné předehry... Kočky bychom měli opatlávat nějakou vodičkou. Zatím jsme rezignovali a sháníme silné pracovní rukavice až po lokty.

A máme se rádi. Všichni. Kocour s kočkou na sebe syčí už jen v rámci láskyplných denních bitev, při kterých trpí jen nábytek a sousedi pod námi. S přítelem sedáme u televize a s mísou chipsů na klíně si blahopřejemě, že jsme ruku v ruce prošli první zkouškou ohněm ... a druhou každý ze své strany udržujeme kočky v patřičné vzdálenosti od NAŠICH brambůrků.

Dodatek po dvou a půl letech:

Je to zvláštní, číst si po sobě články. Kočka Sajuri nás už opustila, místo ní s námi žije Nori a malá holčička Ráchel a z přítele se stal manžel. Rádi se máme pořád, přestože naše domácnost i nadále připomíná bitevní pole