V prvním článku blogu jsem přemýšlela o zrcadlení, o důležitosti hledat v sobě, pokud mě rozčílí jednání druhého člověka. Měla jsem ale pocit, že píšu jen o polovině (a možná ani to ne) celé věci. Teď mi docvakla část druhá. A zase jsem neobjevila Ameriku první, protože o tom mluví už Debie Fordová v Temné stránce hledačů světla.

To hlavní a úžasné je, že v druhých lidech se zrcadlí naše vlastní krása, naše vlastní sny! Už se Vám taky stalo, že jste někoho obdivovali? Někdo se stal vaším tajným, či veřejně známým idolem? Mně tedy ano. Každou chvíli. Třeba jsem obdivovala svoji kamarádku, jak krásně tančí a záviděla jsem jí ojojoj! Hlavně jsem jí záviděla, že když hrají písničku, která se jí líbí, prostě se zvedne a jde tančit. A je jí, prosím, úplně jedno, jestli na parketu někdo je, nebo je úplně prázdný. Prostě se jí chce tančit, tak tančí.

Měla jsem asi tisíc důvodů, proč já bych NIKDY nemohla něco takového udělat. Všechno to ale byly výmluvy. Pouze hlas mého strachu, který tvrdil, že přece neumím dost dobře tancovat...je nevhodné chodit na parket první... a podobné ... KECY.

A co na tom vlastně záleží? Copak jsem na taneční přehlídce, nebo co? Jediné, o co šlo, byly moje obavy, že si někdo začne ťukat prstem na čelo a já neunesu, že v očích jakéhosi člověka vypadám jako absolutní blázen.

A pak, když mi to všechno konečně došlo, takové AHA!, které se objeví jako záblesk světla uprostřed temnoty, jsem se prostě zvedla a s lehkou nevolností kolem žaludku šla a začala se pohupovat, jak mi tělo dovolilo. A od té doby můžu tančit kdy chci, jak chci a konečně si za zaplacený peníz vstupného užívám zábavy místo stresu a stálých kontrol v zrcadle na dámských toaletách. A podotýkám, že to jde i za střízliva.

No a o tom to celé je. Když někoho obdivujeme, když nás dostává do varu a radosti, co někdo jiný podniká a umí, možná, je to naše vlastní touha a potřeba, naše vlastní skryté nadání, které chce být projeveno, aby mohlo přinášet radost nám samým i lidem v našem okolí.

Tak , to mě napadlo dneska. Co Vy na to?