Jsou Vánoce. Pro náš ,šťastlivce, svátky hojnosti, míru a relativního klidu. Předvánoční shon nesnáším, každoročně si říkám, že mu rozhodně nepodlehnu a rok co rok se mi to moc nedaří. Letos jsem zvládla dárky nakoupit i zabalit již 22., což jsem sice odnesla lehkou virózou z vyčerpání, ale dneska jsem si opravdu užila klidný Štědrý den. Ráno čajíček u pohádky, pak rozvážné procházení bytem a přesun za rodinou. Sice ne vše na minutu podle plánu, ale zakázala jsem si jakýkoli stihomam, i kdyby se všichni měli vzteknout. A snad že jsou ty Vánoce, se nikdo ani křivě nepodíval, když jsem dorazila skoro o hodinu později.

Procházela jsem ztichlými ulicemi a přemýšlela, jaký pro mě Vánoce vlastně mají význam. Zdědila jsem po rodičích soubor tradic, které ale necítím úplně jako vlastní. Chybí mi v nich určitá hloubka a duchovní rozměr. Zkoušela jsem Vánoce po křesťansku, bylo to zvláštní, jiné než doma, ale také ne moje. Letos jsem uvažovala nad Vánoci jako slavnostmi slunovratu. A zdá se, že jsem objevila smysl.

Slunovrat vnímám jako bod zlomu. Ve chvíli, kdy je noc nejhlubší a tma nejtemnější, se znovu vrací světlo. Naší předkové, kteří žili v těsném sepětí se zemí, si tohoto zvratu byli vědomi a po právu jej radostně oslavovali a dodávali si tak odvahy k překonání dlouhých zimních měsíců, které je čekaly. Vlastně i příchod Ježíše na zem, který si o Vánocích přípomínají křesťané, byl takovým slunovratem uprostřed duchovních zmatků a temnot. Také nebylo vyhráno hned. Miminko v náručí Marie ještě zdaleka nebylo tím mužem, který nakonec otřásl světem.

Avšak ti, kteří byli pozorní, si onoho bodu, kde se objevil první záblesk světla, všimli. Podle tradice se přišli děťátku klanět pastýři, lidé žijící venku pod hvězdami, kteří dokázali vycítit, že zrovna v tuto chvíli se odehrává něco významného. Přišli také mudrci, kteří si dějiště a čas tohoto důležitého zlomu spočítali. Na jednom místě se tak sešli rozum a intuice. Ač každý z jiného směru a jinou cestou, přišli společně do stejného chléva, vedeni pozorností a úctou k tajemství smyslu bytí.

Vánoce jsou tedy pro mě povzbuzením k pozornosti. Učí mě, jak je důležité dobře si všímat maličkostí. Nepodceňovat vnitřní pocit, ani rozum a cenit si každodenních situací i zdánlivě bezvýznamných činů. V jediné vteřině se stále delší noc začne zkracovat. Jediným slovem a jediným pohledem se pro mě může někdo stát paprskem světla, který prozáří temnotu a změní směr mého života. Jediným úsměvem a jediným laskavým činem mohu já být tím bodem zlomu, který obrátí směr života mého bližního.

Moje kolegyně z práce dává lidem kolem sebe k Vánocům pouze svíčky. Říká, že věcí máme všichni spoustu, ale světlo, toho není nikdy dost.

Přeji nám všem k Vánocům i v celém dalším roce světlo v duši a pozornost, abychom si dokázali všimnout i jeho nejkratšího záblesku.