Je to s podivem, ale vůbec mě nenapadá, co psát. Mám asi deset nápadů, ale žádný z nich se nějak nechce proměnit v soubor písmenek. Snad je to následek mé úvahy nad hranicemi a časem, který věnuji různým činnostem, možná se ve mně cosi hnulo po posezení v čajovně, kdy jsem plakala kamarádovi na rameni, že už několik let nejsem schopná dopsat jednu závěrečnou práci a dokončit tak poslední školu, kterou mám teď rozdělanou.

"Dej si dopsání té práce v seznamu priorit na místo, na kterém máš teď psaní blogu,"  radil mi.

Souhlasně jsem pokývala hlavou: "Jasně, měla bych posunout psaní té práce před tvoření článků na blog..."

"Ne!", povídá on, "Piš tu práci MÍSTO článků na blog."

To mě zarazilo: "Jak MÍSTO... to nejde! Já přece potřebuju psát články na blog!!!"

"No jasně, potřebuješ. A klidně je piš, já si alespoň počtu. Tvoje závěrečná práce do školy mi konec konců může být docela ukradená..."

A má pravdu. Může mu být ukradená.

Ale mně nemůže, protože věčným odsouváním se akorát už několik let stresuju. Jako kdybych byla messenger a místo rozvážení objednávek si do baťůžku jen přidávala další a další a ani jednu z nich nakonec nedoručila, protože kvůli jedné bych musela vyjet na kopec, u další zas mají za plotem psa, který štěká, a já se psů bojím a tuhle nechám na zítřek, protože dneska se ještě potřebuju stavit u kámošky.

A celou dobu na zádech vláčím ten stále těžší baťoh, klátím se, záda mě bolí, ale vrátit  nic nemůžu, protože mě to živí. Není jiná možnost, než zakázky doručit hezky balíček po balíčku a pak s prázdným batohem vyrazit za zábavou a pak hurá znovu do práce. Ale když tam je kopec.... a tam zas zlý pes... a já kopce nerada ... a psů se bojím ... a... a... a... A...  AŤ ŽIJOU VÝMLUVY!!!

Proto nyní končím s tvorbou blogu a dokud neodešlu vedoucí práce hotový spis, nenapíšu sem ani čárku!

PS: J., díky, jestli to budeš číst.