Tahle myšlenka mě napadla při ranním rozhovoru s mým přítelem. O síti podniků, ve ve které pracuje, někdo řekl, že v nich sídlí démon. Byl z toho rozladěný, ale vlastně ho to nepřekvapilo, protože už dlouho má pocit, že ho tam práce vyčerpává a je neskutečně těžké odolávat pocitu marnosti a vzteku. 

Přitom místa, jako je to, kde pracuje, jsou mezi lidmi dost oblíbená a jiný podniček tohoto typu, kam často chodíme, naopak přímo kvete a září. Uvažovali jsme v čem je rozdíl. Všechno vypadá podobně - sortiment, služby, umístění, přístup personálu. Našli jsme jen jediný nepatrný rozdíl. Podniky, kde pracuje můj milý, založil jejich majitel hlavně kvůli vydělávání peněz. Tehdy jich byl nedostatek a zájem lidí naopak velký. Byla to dobrá obchodní šance. Všechno u nich je orientované na tržby a jejich zvýšení. Jakékoli investice do zařízení a prostředí podniku dělá majitel jen hodně nerad, protože mu okamžitý zisk snižují. A odpovídá tomu i zacházení se zaměstnanci - minimální mzda na pásce a zbytek na ruku. Což je ale zvykem skoro všude, kde jde v první řadě o peníze.

Z podniku, se kterým jsme srovnávali, máme dojem úplně odlišný. Provozovateli jsou dva nadšenci, kteří se rozhodli stvořit krásné místo pro odpočinek druhých lidí. Na zařízení si dali hodně záležet, oni i spousta dalších lidí tam určitě pilnou prací strávili dlouhé hodiny. Když přistupují k hostům, mají v sobě klid a ochotu sloužit. Když se nadechnete, cítíte čistotu. Jejich cílem je poskytovat co nejlepší služby. Dělají to, jak nejlíp dovedou. Samozřejmě, nechají si zaplatit, to je nezbytné. Ale když jim platíme i nemalou částku, dáváme peníze rádi. A dali bychom i víc, protože odcházíme občerstveni a osvěženi.

Přijde mi, že cíl, se kterým děláme věci, ovlivní, jak bude naše snaha probíhat i jaké ovoce nakonec sklidíme. Pokud je naším prvotním cílem něco pro sebe získat, ať už jsou to peníze, či uznání a sláva, bude i veliké úsilí jaksi pošpiněné, jako by na něm seděl démon. Je-li ale hlavním cílem něco dobrého ostatním nabídnout - může to být zboží, služba, či vědění, bude cesta k cíli plná světla a jasu, i když třeba obtížná.

Možná vám to připadá jako poněkud bláznivá úvaha, ale mám dojem, že v případě podniků, o kterých jsme přemýšleli, prostě platí. A cítím to tak i jinde - maličké obchody, které lidé provozují s radostí a láskou versus obrovité hypermarkety. Kde se cítíte líp? Odkud vám víc chutná rohlík? Z malé soukromé pekárny, kde za něj dáte 7 Kč, nebo z Tesca za dvě kačky? Kdysi jsem nad tím vůbec nepřemýšlela a volila hlavně podle ceny, ale teď už nějak víc srovnávám. Nejím jen ten rohlík. Jím i práci toho, kdo jej pekl. Sytí mě i výraz člověka, který prodává. Co v sobě asi nese pečivo z velepekáren, kde pracují jen stroje a hora unavených špatně placených brigádníků? Co v sobě nese chleba, který leží na regálu v hyper Tescu, kde vedení hledí jak získat co nejvíc a dát co nejmíň a odírá kvůli tomu dodavatele i zaměstnance? Jasně, chleba za to nemůže, ale jde o princip.

Zpět k naší ranní debatě. Přítel z toho, na co jsme přišli, byl docela rozpačitý. Co on může změnit na tom, jak podnik řídí jeho majitel? Co může dělat s dusnem, které tam neustálá honba za ziskem vnáší? Napadlo mě jedno čínské úsloví. Přišlo mi vždycky zajímavé, ale vlastně  jsem mu  moc nerozuměla. Cituje ho i Mistr Li Hongzhi v knize Zhuan Falun a našla jsem ho i v knihách o zenu.  Říká se, že:

"Jediná spravedlivá mysl překoná tisíc démonů."

Tady tkví pro mě naděje. Možná nikdo z nás nemůže zasáhnout do mechanismu vedení podniků a institucí, ve kterých pracujeme. Ale určitě můžeme sami uvažovat, co můžeme nabídnout a méně se strachovat o odměnu a zisk. Můžeme si uchovat spravedlivou mysl, protože o tomhle podle mě je celé přísloví. Spravedlivá mysl hledá, co může přinést a nestrachuje se o odměnu. I jediný člověk, který se přestane zajímat o vlastní zisk může změnit klima a vyčistit vzduch. Může vyhnat démony.

V Bibli je psáno, abychom se nestrachovali o to, co budeme jíst, protože Bůh přece ví, že jíst potřebujeme. Máme jen s radostným srdcem spolupracovat na jeho díle.  Tohle mi vždycky připadalo hodně bláznivé. Mám makat jak barevná a nestarat se, co z toho budu mít. No není to na hlavu? A co když z toho nic mít nebudu? Pak skončím pod mostem, ale hlavně, že budu mít radost v srdci... Nu, byla jsem hloupá, co víc říct. Teď už poněkud víc chápu, že pokud pracuju a snažím se dělat svou práci dobře, obvykle za ni dostanu i zaplaceno a to bez ohledu na množství starostí, které si budu dělat s výdělkem. Dokonce mám zkušenost, že čím méně to řeším, tím víc v pohodě to je. 

A mám pocit, že dívat se na věci z pohledu: Co mohu nabídnout? spíš než s otázkou: Co z toho budu mít? Může být v příštích měsících vzhledem k nevalným ekonomickým vyhlídkám světa docela životaschopná orientace. Mít toho za chvíli asi nikdo moc nebudem. Už teď jsem se rozloučila se svými úsporami na životní pojistce - peníze byly investované do světových nemovitostí a bankovnictví... Ale nabídnout toho můžeme hodně. Už jen úsměv a objetí jsou k nezaplacení. A pomáhat si budeme muset všichni.