Bolí Vás někdy záda? Mě docela často. Tož jsem koumala, o čem to tak může být a co s tím. Existuje množství teorií, které dávají do spojitosti duševní a fyzické problémy. Zejména u bolestí zad jich je bezpočet a k výkladu není potřeba žádná magie, stačí zdravý selský rozum. Napíšu sem pár tipů, jak o zádech uvažovat a pak (v dalším článku) popíšu jednu relaxační techniku, která mi moc dobře funguje místo Ibalginu.

Ve škole nám jednou profesor filosofie vyprávěl o výzkumu bolestí zad. Obecně se tvrdí, že jednou z příčin bolestí jsou nějaké výrustky na páteři. Studie ale přinesla zajímavé výsledky, neb byla skupina lidí, která měla výrustky a měla odpovídající bolesti. Pak byla skupina, která neměla výrustky a neměla ani bolesti. A pak tu byly záhadné skupiny těch, co měli výrustků jak máku v makovici a záda je nebolela a naopak jiných, kteří měli páteř jak mladíčci a nemohli se skoro hnout. Vědcům to řádně zamotalo hlavu... Nicméně dospěli nakonec k tomu, že výrazným faktorem ovlivňujícím bolest je stav svalového systému a nálada člověka. To je dnes už taky známé, jak vlastní bačkory. Když jsem svěží a čilá, bolest mizí, když jsem zničená, bolí i mrkat...

Ale k těm svalům - záda je potřeba cvičit. To víme. Pevné a zároveň protažené svalstvo zad udrží i rozsýpací páteř pohromadě. Co ale víme méně je, že je důležité i dlouhodobé svalové napětí. A to souvisí s mírou napětí, ve kterém se celkově nacházíme. Takže je docela časté, že člověk sužovaný bolestí v kříži začne poctivě cvičit a ani po delší době nepřichází úleva. Důvodem může být, že sice cvičí, ale v práci, nebo doma je pořád v takovém zápřehu, ať už fyzickém (dělník, doplňovač zboží, skladník, zdravotní sestra, žena v domácnosti), nebo psychickém (uštvaný bankéř, manažer, správce atd.), že stále zůstává ve stavu napětí a pohotovosti. Podobně jako voják, který na bojišti i uprostřed tiché hvězdné noci musí sledovat, odkud přiletí granát. Tohle dlouhodobé napětí spolehlivě zmaří výsledky jakéhokoli cvičení, masáží, vodoléčby, obstříků, operací a všech dalších prodcedur, které je možné k mírnění bolesti použít. Je to stejné jako vytírat podlahu vytopené koupelny, aniž jste zavřeli vodu.

A tím se dostáváme ke spojení duševna a tělesna. Vzpomeňme na používaná lidová rčení. Strachy celý ztuhnul... Nese toho na svých bedrech příliš mnoho... Stále před někým ohýbá hřbet... Je bezpáteřní... a podobně. Můžeme ve strachu stále sklánět hlavu, nebo naopak mít bradu drze vystrčenou (zkuste to a uvidíte, že při tom i moc pěkně ztuhne šíje, dlouhodobě je to velmi příjemný stav, že...). Lidé, kteří často a ve spěchu zdvihají těžké věci, si většinou stěžují na bolest v bedrech a v kříži. Mohou pak uvažovat nad tím, jestli opravdu musí všechno utáhnout sami a všechno musí být tak rychle, že ani není čas se ke zdvihání břemene správně postavit. Také nám často někdo sedí za krkem a tak trochu nás přiškrcuje, Mohou to být děti, partner, známí, prostě kdokoli, za koho přebíráme na svá záda víc odpovědnosti, než je zdravé. 

Na kurzu Modré alfy mluvil pan Velechovský o "záchranářích", lidech, kteří trpí utkvělou představou, že právě oni musí udělat všechno a za všechny, bojují za práva všeho a všech, své děti chrání strašlivou opičí láskou a sotva se pak dovlečou na ortopedii pro injekce. Sama vím, že zbavit se takového životního stylu jde jen těžko a trvá to roky. První kámen úrazu je v důvěře - věřit, že nemusím všechno udělat sama že i ostatní mají své schopnosti a dokážou zastat své povinnosti, aniž bych musela stále radit a kontrolovat každý jejich pohyb. Druhým oříškem je slevit ze svých vlastních představ a uznat, že se něco dá dělat i jinak a často stačí i 70% výkon, nemusí být vše na 110%.

Z výše napsaného vyplývá, že pomoc může přijít ze dvou směrů. Za prvé - najít, co bolest způsobuje a změnit životní styl a způsoby jednání. Je to nejdůležitější a samozřejmě nejpracnější. Je to jako najít kohoutek a zavřít ho, aby voda přestala téct. A pak už zbývá jen vytírat - cvičit, nechat se masírovat, protahovat se, občas i zobnout nějakou tabletku, když to jinak nejde, a v nejhorším případě i podstoupit operaci. Kdesi mezi oběma kroky pak leží i relaxace.

Působí trošku jako zavírání kohoutku - pravidelným relaxováním se do hektického života vnáší prvek klidu a uvolnění, který pak víc a víc prosakuje i do ostatních aktivit a zároveň jako vytírání podlahy - v relaxaci a po ní může bolest úplně ustoupit. Pokud voda stále teče, bývá úleva jen dočasná, ale zaplať Bůh za ni. Za každý nespolknutý prášek proti bolesti nám jsou naše játra a ledviny vděčné...

A slíbená relaxační technika ... je v dalším článku, protože tenhle je už hrozně dlouhý a kdo by to najednou četl.

O souvislostech nemocí a psychiky píše moc hezky pan Hrabica a Dahlke a Dethlefsen. Jejich knihami jsou inspirovány i všechny chytrosti v tomto článku.