Už dlouho mě zajímalo, jak je to vlastně s tím začátkem života. Jestli už od početí, nebo až někdy v průběhu těhotenství, jestli se to dá nějak zjistit, zda existuje způsob, jak si s nenarozeným dítětem povídat a vůbec.

Když jsem těhotná, je mi to rázem všechno trochu jasnější. Věřím, že duše člověka přichází na svět opakovaně. Nikdo se sice nenarodí podruhé jako tatáž osobnost, vždycky je to úplně jiný a nový člověk, ale jsem přesvědčená, že v nás je něco, co neumírá a vrací se sem znovu a znovu, dokud, no... dokud co, to sice nevím, ale taky nemusím vědět všechno, že.

Na Modré alfě jsem se naučila vytvořit si vlastní prostor, kde se mohu setkávat s tímto, co se vrací, ve vlastním nitru. Zároveň je možné prohlížet si třeba vlastní i cizí tělo zevnitř a se setkávat i s jinými lidmi. Všechno je to sice o víře a nikdo mi nepotvrdí, jestli vidím a slyším neco reálného, nebo si to jen vymýšlím, ale třeba kde v děloze jsem měla uhnízděné vajíčko, jsem viděla v meditaci a na ultrazvuku se potom ukázalo to samé. Samozřejmě to mohla být náhoda, ale nemusela.  

 A k tomu povídání.  Tak jednu za den se pohodlně uvelebím a sklouznu do hlubokého uvolnění. Když se mi podaří okamžitě neusnout, objeví se mi v představě moje zahrada. Miminko, které ve mně roste tam úplně na začátku bylo pořád se mnou. Bydlelo tam. Teď už povídalo, že má vlastní zahradu a ke mně chodí na návštěvu. Povídáme si o všem možném. Říká mi, co vnímá, co potřebuje, co mu vadí, co se mu naopak líbí. Občas mi i odpoví na nějaké moje otázky.  Přiznávám, že jsem zvědavá jak opice, ale ono je docela tajnůstkářské a tvrdí, že mi některé věci povídat nemůže, jinak by to nebylo fér. Něco jako kdybyste chtěli vědět dopředu správné odpovědi k testům na přijímačkách. Nechce mi povědět ani jestli je holka, nebo kluk a ukazuje se jednou s copánkama, podruhé nakrátko... Ale vždycky má zrzavé vlásky... No, uvidíme. V rodině nějací ti zrzkové byli.

Taky jde docela snadno v relaxaci v představě vstoupit dovnitř těla a mrknout se na mimčo přímo. Obraz mám sice takový neostrý, ale odhadnu tak jak je mímo velké, v jaké je asi poloze a trochu cítím, jak se cítí. Asi i díky tomu jsem vnímala pohyby už ve 12. týdnu.

Obecně ale nepřicházím na nic moc převratného. Miminko je úžasně citlivé na mé pocity a když je dobře mně, je dobře jemu. Vnímá i malé záchvěvy strachu, vyčerpání - hodně se stahne, zakaboní a dělá, že není - tj. nehýbe se. Když si lehnu a uvolním se, začne všelijak plavat a cvičit.

Taky mu podle všeho nedělá úplně dobře ultrazvuk. Tvrdilo mi, že ho vnímá jako pískání. Není to pro ně příliš nepříjemné, spíš je zneklidněné, když neví, o co jde. Když jsem mu ale vysvětlovala, co to je za vyšetření, bylo příště už v pohodě. Nejnepříjemnější je necitlivé mačkání břicha lékařem, který mímuško nutí, aby se natočilo, jak potřebuje on, i když se mu zrovna nechce.

S mužem jsme měli spoustu obav okolo milování. Podle informací, které nám říkal pan Velechovský, dochází lidé v regresi k zážitkům sexuálních hrátek rodičů v těhotenství jako ke zdroji obstojných traumat. Miminka prý nemají ráda, když se jim do jejich maminky někdo dobývá. Moje zkušenost je taková, že mimčo potřebuje dost prostoru. Takže netlačit na bříško, žádná extrémní vášnivost a náročné praktiky a je celkem v klidu. Zvlášť teď, když má v bříšku ještě hodně místa. Dokonce je i spokojené. Vnímá pocity obou rodičů zároveň. Pokud jsme uvolnění a do ničeho se nenutíme, přijímá chvění, zvuky a emoce velmi libě.

Platí jednoduché pravidlo. Když dítě cítí souhru a lásku mezi rodiči, je šťastné. Jakýkoli náznak konfliktu a rozlad je rozruší. A to nejen v sexu. Moje miminko je hluboce nešťastné a pláče, když se s manželem hádáme a když o něm pochybuji. Několikrát mi zdůraznilo, že si za rodiče vybralo nás oba a vybralo si správně. Pokud se my dva nemůžeme shodnout, je to jen o naší pýše a nevstřícnosti a máme se víc snažit. Místy mi přijde, že je moudré až moc...

Takže tolik k mým nově nabytým zkušenostem. Přijdou mi zajímavé, sama jsem ještě nedávno netušila, na kolika úrovních je možná mezilidská komunikace. Více či méně odborných knih o těhotenství je sice nepřeberná hromada, ale nakonec jen matka, ale pozor - i otec dítěte, protože k němu do zahrady dítě přichází úplně stejně snadno jako k mamince, mohou nejlíp cítit, co miminko potřebuje.

PS: K okamžiku počátku života: můj pohled na tohle téma bude v dalším článku, neb je trošku obsáhlý.