V dnešním semináři z literatury, jsme se, nečekaně, zabývali otázkou, co je to literatura. Odpověď není lehká, nemalou chvíli jsme řešili prostředky, jimiž je tvořena, mazali jsme hranice mezi jednotlivými druhy literatury. A velmi často hovořili o návodu k pračce.

  Toto slovní spojení už opravdu nechci delší dobu slyšet, ono přesvědčovat vyučujícího, že máte pravdu a vyvracet mu jeho, jak jsem nazvala, teorii návodu k pračce je docela únavné.

  Představme si, že by již zmiňovaný návod k pračce byl psán metaforicky, poezií, či uměleckou literaturou.

    Za zvučného zvuku lyry, vybalíme pračku z ekologické krabice, ladným pohybem pračku vytáhneme a položíme na lesknoucí se podlahu. *část samotného zapojování pračky přeskočím, nikdy jsem pračku nezapojovala a netuším tedy, co vše to obnáší* Jak uhel černý kabel lesknoucí se za svitu světla slavnostně zapojíme do zásuvky zdobící stěnu vaší rozlehlé a světlé koupelny. Za radostného pokřiku manželky a následného obětí odložíme nástroje, jež nám dopomohly k zdárnému zapojení pračky, a vypereme pomocí nové výkonné pračky první použité prádlo.

  Většina z nás by tu pračku nikdy nezapojila, spíš by ji raději vyhodila a prala ručně.

  Tato pračková teorie nebyla zlá, k našim účelům posloužila dokonale, ale poslouchat jí dokola bylo hrozné.