Prolog

10. 08 2012 | 21.05

 Pokusím se vás neunudit zdlouhavými řečmi k příběhu,  snad jenom, že nejtěžší na téhle povídce bylo vymyslet název. S tím se pokaždé peru  nejvíc. :-) Porzatím však přeji příjemné čtení.

Jessica se v duchu modlila za to, aby cestu z práce stihla v čas. Vzhledem k tomu, že v předpovědi ráno hlásili teplé jarní počasí, tak vyrazila do práce na kole. Kolo považovala za mnohem příjemnější dopravu než jízdu autem ucpanými silnicemi. Jenže teď svého rozhodnutí litovala. Práci měla celkem blízko domova, ale i tak hrozilo, že pořádně promokne. Obloha se zbarvila nepropustnou černotou. Tu a tam na ní spatřila blesk a pak následovalo zahřmění. Ještě však nepršelo.

 

Pokud zrychlí, stihne dojet suchá. Zároveň nemohla svému šéfovi odpustit skutečnost, že ji i přes její prosby nepustil dříve. On nemusel denně jezdit okolo hřbitova, kde se za nocí potulovala podivná individua. Vědět to, tak si vezme auto. Holt poučení pro příště.

Zrychlila. Lehce se v pedálech nadzvedla a naklonila dopředu. Vítr si hrál s jejími vlnitými rezavými vlasy, které si svázala gumičkou, aby jí při jízdě nepřekážely. Když se dostala ke svému nejméně oblíbenému úseku, tak sevřela řidítka ještě pevněji. Nechápala, proč ji toto místo nahání husí kůži. Že by za to mohla její představivost? O tom silně pochybovala. Sice hodně četla, ale nevěřila, že by ji tato maličkost takhle ovlivnila.

Největší strach ji dokázala nahnat stará vstupní brána, na jejímž klepadle byla jakási hlava ze všeho nejvíc připomínající bizarního démona. V nose měla kliku, na kterou stačilo trochu zatlačit a otevřela se. Od hlavy se linuly zvláštní liány prapodivných obrazců. Na vrcholu železné brány někdo vytvořil tři lilie. Jednu uprostřed, dvoje po krajích. Od brány se táhla klasická cihlová zeď zdobená plevelem, který ji místy téměř celou obrostl.

Naštěstí se nacházela daleko za hřbitovem, takže pro tentokrát zkoušku odvahy přežila ve zdraví. Jestliže slunce stálo vysoko na obloze, tak neodolala a na hřbitov se zašla několikrát podívat. Jednalo se o místo plné zvláštních hrobek a umně vytesaných náhrobků. Na některých byla dána sousoší anebo erb rodiny. Právě tento hřbitov ukrýval hroby dávno zapomenutých šlechtických rodin, významných hodnostářů a spousty dalších. I přes majestátní krásu hřbitova ji místo spíše odpuzovalo. Jako by se tam ukrývalo něco zlého. Anebo ji jednoduše děsila neustálá připomínka smrti, která čeká všechny živé bytosti? Nechtěla si připustit, že by v jejím strachu z tohoto místa sehrálo roli něco nadpřirozeného.

Konečně se ocitla před dveřmi svého domu. I ona sama patřila mezi tu bohatší sortu lidí. Ale k tomu všemu se musela tvrdě dopracovat a chtěla si svoje postavení stůj co stůj udržet. Měla sice své meze, které nikdy nepřekročí, ale pár pravidel občas porušila.

Jakmile uklidila kolo, s povzdechem zamířila domů. Zde ji v ústrety vyběhla její kočičky Nyx. Bylo to svým způsobem ještě malé kotě Mainské rasy. Měla nádhernou delší srst, jak u tohoto druhu bývá zvykem. Celé tělo měla krémové barvy kromě pacek a čumáčku, které příroda zbarvila do bíla. Její oči byly jako dvě žlutá světýlka. Upřímně doufala, že informace, které si o této rase zjistila, přeháněly. Neboť některé údaje tvrdily, že tento druh koček může dosáhnout váhy až patnácti kilo. Prozatím vážila pouhých čtyři a půl, ale i tak byla na chování pěkně těžká.

Přesto ji nikdy neodehnala. S manželem se nedávno rozvedla, děti mít nemohla, a tak se Nyxí stala jejím tichým společníkem. Než se jí však mohla stulit do klína, musela to čtyřnohé nakrmit. Proto přešla do špajzu, kde měla pro svého drahouška kapsičky s různými příchutěmi. Samozřejmě měla přes celý den v misce suché, ale také dostávala dvakrát denně kapsičky. Nyxí ji radostně skákala na nohu a dožadovala se svého přídělu. Jakmile kočičce naplnila mističku, tak nad ní chvíli s úsměvem stála. Na okamžik zapomněla na starosti všedních dnů. Potřásla hlavou, uklidila krmení a s úlevou se zhroutila do měkkého gauče.

Ani doma jí nebylo dopřáno oddechu, protože hned potom, co dosedla, tak zazvonil telefon. Tušila, kdo volá. Pokoušela se zvonění ignorovat, ale moc dobře věděla, že dotyčná se jenom tak nevzdá. Vytáhla mobil z kabelky, kterou položila na stůl a zmáčkla tlačítko přijmout hovor.

"Mami, je všechno v pořádku?"

Vynechala nezbytnosti, že se právě vrátila z práce a přijde si jako odšťavený citrón. To její mamku nikdy nezajímalo.

"Je, jen jsem právě dozvěděla, že jste se rozvedli. Můžeš mi laskavě prozradit, kdy jsi mi to chtěla říct?! Jsem tvoje matka a mám právo takhle důležité věci vědět. Uvědomuješ si, že je ti 22 let, nemá děti, pouze práci a co hůř, teď ses rozvedla? Jaký jste k tomu měli důvod? Myslela jsem, že vám vztah fungoval."

Jak matce vysvětlit, že její muž chtěl rodinu, kterou ona mít nemohla? Kolikrát spolu na tohle téma rozmlouvali. Co mu na to měla pokaždé říct? Proto se rozhodla nestát mu v cestě. Už dávno ztratila víru v to, že by muže, jehož milovala, u sebe udržela. I to ji vyčetl, že o něj nebojovala. Vzdala se prý příliš snadno. Ale ona už na další bezduché hádky neměla sílu. Vždycky měla tendenci vyhrávat. Ale tohle byla největší prohra jejího života.

"Chtěl děti, které já mít nemohla. Proto jsme se rozvedli. Navíc, už nějakou dobu to mezi námi neklapalo," odpověděla nakonec.

Tahle stručná odpověď zřejmě její máti naprosto odrovnala. V telefonu nastalo hrobové ticho. Ticho, které dosud panovalo venku. Čekala. Přišla si jako odsouzený jdoucí na smrt.

"Vy jste se rozvedli kvůli tvé neplodnosti?" Ozvalo se po vteřinách ticha nakonec ze sluchátka. Matčin hlas se třásl potlačovanými emocemi. Zřejmě čekala všechno, ale tohle ne.

"Ano, tak to bylo," přikývla Jess.

"To...to je...to je prostě neuvěřitelné. On tě opustí kvůli takovéhle směšné zámince. Určitě musel mít nějakou ženskou a tohle byla jen výmluva. Proboha Jess, vždyť jste mohli dítě adoptovat." Typická máti. Začala chybu hledat v druhých, ale ne ve své dceři. Jenže Patrick takový nebyl. Skutečně mu záleželo na rodině a chtěl dítě ze své krve. Proto adopce nepřipadala v úvahu.

"Mami, ona se naše situace těžko vysvětluje. Chtěl manželku, která bude doma, dá mu děti a nebude přitom pracovat. Něco i já považuji za výmluvy vypuštěné do větru, ale...nemohla jsem ho u sebe držet připoutaného řetězem. Stejně by časem odešel. Takhle to bylo jednodušší pro obě strany."

"Hmm," ozvalo se podrážděně. "Takže nebudeš bojovat za někoho, koho pořád miluješ, ale stáhneš se jako spráskaný pes? Tomu říkám odvaha."

Mlčela. Znala svoji maminku natolik dobře, že věděla, jak je zbytečné přesvědčovat ji o opaku.

"Jess, nechci tě kritizovat, jen mě mrzí, jak moc se ti hroutí osobní život. V práci jsi dokonalou osobu, která jde za svým cílem, proč taková nemůžeš být i v životě rodinném?"

Mladá žena se třásla vzteky. Ona je tu ta rozvedená, ona přišla o manžela a její matka se chová, jak kdyby se rozvedla právě ona sama?

"Mami, musím končit. Jsem unavená jak psychicky, tak fyzicky a tenhle rozhovor mi moc nepomohl. Zavolám, až mi bude lépe."

Poté, co doložila mobil, zhroutila se na gauč a složila hlavu do dlaní. Proč? Proč všichni rozpad manželství vyčítají jí?

"Tak Nyx, to jsme to dopracovaly, viď? Co bys řekla na to, že skončím jako stará osamocená dáma s velkým množstvím koček?" Podrbala svoji němou společnici za ušima a pak šáhla po ovladači a zapnula televizi.

Najednou sebou vyděšeně trhnula. Netušila, jak dlouho seděla před televizí, ale vypadalo to, že u ní usnula, protože oblohou projel další blesk. Pak opět hlasité zahřmení. Do oken vytrvale bubnoval prudký déšť a stromy ohýbal silný vítr.

Pohlédla na hodinky. Ručičky ukazovaly půl jedné ráno. S myšlenkou, že ráno bude vypadat, jako chodící mrtvola vstala a pomalu se sunula do koupelny.

Když padla do postele, tak pocítila úlevu. Konečně mohla spočinout na měkké matraci. Za okamžik už se vedle ní uvelebila Nyxí. Vzhledem k tomu, že měla manželskou postel, tak měl její kočičí drahoušek polovinu matrace pro sebe.

Poslední myšlenka před usnutím patřila jejímu bývalému partnerovi. Zvažovala matčina slova, zda skutečně nemohla udělat pro záchranu jejich křehkého vztahu mnohem více, než se jen potupně smířit s osudem.

 

Druhý den ráno byl stejně náročný jako ten předešlý. Možná ještě náročnější. Jenom s tím rozdílem, že venku panovala bouřka, takže protentokrát musela zvolit jako dopravní prostředek auto. Řídila nerada. Řidičský průkaz si udělala díky manželově přemlouvání. Dosud si však nebyla za volantem jistá a bála se, že jednou způsobí nějakou vážnou nehodu. Sama doteď nechápala, kde se v ní tenhle strach z jízdy autem bere. Na žádnou nehodu z minulosti si nepamatovala a ani rodiče ji nikdy o ničem, co by tyhle obavy vysvětlovalo, nevyprávěli.

Jakmile zaparkovala v garáži, první, kdo ji šel v ústrety, byl její vedoucí. Bezva. Pomyslela si. To ten den hezky začíná.

"Výborně, nemáte tušení, jak rád vás vidím. Váš kolega poslal špatně zboží, které si u nás zákazník objednal. Prý byla chyba na vaší straně, tedy v přijatých fakturách. Vzhledem k tomu, že jsem ještě neměl čas si jeho tvrzení ověřit, tak je na vás, abyste se o to postarala."

Jessica tam zůstala stát s otevřenou pusou. Tenhle měsíc už po několikáté potom pitomci opravovala jeho chyby. Vždycky se musela bránit zuby nehty a přesvědčovat toho vola, co seděl ve vedení o své nevině. Vřelo to v ní, ale mlčela. Práci potřebovala a nemohla si dovolit o ni přijít. Však ona najde způsob, jak si spravit reputaci. 

Vztekle zabouchla dveře od auta, až zaduněly okenní tabulky. Zamkla a s dusotem zamířila k výtahu. Kancelář měla v šestém patře třicetipatrové budovy. Jednalo se o místnost složenou z několika kójí, které byly oddělené silnými přepážkami, aby zaměstnanci měli klid na přidělenou práci.

Osobně si spíš myslela, že to vedení udělalo z toho důvodu, aby zabránilo vybavování se v pracovní době. Navíc to dorazili tím, že tam nainstalovali kamery. Prý kvůli jejich bezpečnosti. Jenže důvod byl ten, že jim jednoduše nevěřili. Uráželo ji to, ale copak měla na výběr? Práce se v poslední době sháněla těžko. Zakroutila hlavou a pozdravila pár kolegů, které potkala v chodbě. Když zašla do své "klece", jak soukromě přezdívala kanceláři, tak ihned zapnula počítač. Není možné, aby udělala chybu. Pracovali nad těmi fakturami dva a ještě třetí po nich odvedenou práci kontroloval.

Klikla na příslušný soubor a myší najela na příslušnou položku. "No počkej, tohle ti jenom tak neprojde," zamumlala polohlasně a s vítězoslavným pocitem odeslala fakturu šéfovi.

Potom se spokojeně opřela o opěradlo židle, ruce si dala za hlavu a čekala.

Za pár minut do vedlejší kanceláře vletěl Jackobson, tak se jmenoval její šéf. Tedy ten, který ji tak hezky ráno přivítal na pracovišti. Vzhledem k tomu, že obě kanceláře měly otevřené dveře, slyšela všechno z první ruky. I když ji celá situace přišla zvláštní a se směšně jednoduchým řešením uvnitř cítila jisté uspokojení. Dřív to dokázat nemohla. Její faktury z nějakého důvody zmizely. Všechny. Nikdo z kolegů nebyl schopný vysvětlit jak.

Před dveřmi se na okamžik zastavila Margaret, jedna z mála kolegyň, s níž se dokázala snést. Kývla na ní a pospíchala dál svoji cestou. Potom, co křik z vedlejší kóje utichl, začala opět plnit povinnosti. Netušila, že tak málo stačí ke štěstí.  A to nevěděla, že tím dnešek nekončí.

"Asi bych se vám měl omluvit. Tento problém nebyl jediný, který jsem s vašimi fakturami měl. Ale vzhledem k tomu...no však vy víte, co tím chci říct."

Jessica měla, co dělat aby se nezačala smát. To bylo vůbec poprvé, kdy se Mark Jackobson musel někomu z podřízených omluvit. Moc dobře věděla, jak si zakládal na své autoritě a nadřazenosti. Tohle jeho přesvědčenosti o jeho vlastní nadřazenosti moc nepomohlo. Vzhledem k tomu, že potřebovala jeho přízeň, přikývla. Oba pochopili. Kývl na pozdrav a konečně mohla začít pořádně pracovat. Razila heslo, že lepší je práci udělat hned, než jí mít pak moc.

O několik hodin později mladou ženu od počítače pálily oči. Nepomáhaly ani kapičky, které si do nich již párkrát kápla. Podrážděně poklepala prsty na stůl. Znovu ji tu nechal přes čas. Pochybovala, že ji za tu nekřesťanskou pracovní dobu připlatí, ale mlčela. Nikdy nekončící kolotoč, s kterým ona není schopná nic udělat, protože se bojí postavit vedení.

"Pro dnešek už dost."

Věděla, že vypadá jako blázen, ale někdy se stávalo, že když pracovala takhle dlouho do noci, tak začala mluvit sama se sebou. Pohlédla na hodinky, které ukazovaly půl jedné ráno. Všechno povypínala a vydala se do garáže. Ztichlým parkovištěm doslova proběhla a s úlevou zastavila u svého červeného autíčka.

Jakmile se ocitla na silnici, ulevilo se jí. Ale jen na krátko. Jelo s ní sice pár nočních řidičů, všimla si i několika ohromných kamiónů, ale přesto všude panovalo takové zvláštní, až děsivé ticho. Zdá se jí to anebo je dnes nějaký divný den?

Vzápětí byla nucena strhnout volant a sjet z hlavní vozovky. Zabrzdila až na písčitém okraji silnice. Že přežila, se dozvěděla díky hlasitému skřípání pneumatik a skutečnosti, že ji srdce bilo jako splašené. Za sebou slyšela hlasité troubení a skřípění brzd, které však rychle ustalo. Naboural snad? Napadlo ji. A i kdyby, byla by to jeho chyba. Pomyslela si vzápětí. Přesto ji svědomí donutilo se otočit. Nikde žádná známka po havárii.

"Ten si musel hodně přihnout, když takhle kličkoval."  Už opět mluvila nahlas. Ale kdo by po tomhle zážitku na hlas namluvil. Zvláštním způsobem ji to uklidňovalo.

Když konečně šlápla na plyn a rozjela se, tak pocítila zvláštní pocit klid. Byla na cestě. Přežila srážku s pitomce na silnici a jede domů. Konečně. Přidala na rychlosti, aby byla, co nejdřív doma. Jenže ani tentokrát se její divoká noční jízda neobešla bez nehody. Jakmile se znovu rozjela, tak se ze tmy vynořilo to samé auto, s nímž se málem srazila před chvíli. Světla ji doslova oslepila. V té tmě to byla jako rána do očí. Jednou rukou si zakryla oči a druhou se snažila udržet v rovnováze volant. Auto sebou cuklo, nadskočilo, jako kdyby vjelo na kámen a ona narazila hlavou o volant. Vykřikla. Došlo jí, že ji ten druhý řidič schválně vytlačil ze silnice.

Nevěděla, jestli ji chtěl vyděsit, ale jakýmsi zásahem osudu nedokázala sešlápnout brzdy tak, aby vozidlo zastavila. Jelo pořád dál. Nadskakovalo na nerovném povrchu jako koza na skále. V okamžiku, kdy její světla osvítila mohutný kmen stromu, rozječela se.

Brzda už protestovala a odmítala poslouchat, ruce měla zpocené a síla, s níž ještě před pár minutami držely volant, tak zcela zmizela.

 

Ztichlým lesem se rozléhalo skřípění brzd doprovázené ženským jekotem. Muž stojící na kraji silnice, aby mohl vidět své dílo, měl na tváři spokojený úsměv. Splnil to, co měl v úmyslu. Jakmile uslyšel prudký náraz, rachot a potom ticho, tak se rozešel směrem, kde auto s Jessicou skončilo. Musel se přesvědčit, že splnil svůj úkol.

Šel po vyjeté trase, kterou po sobě auto zanechalo. Na cestu si svítil baterkou. Když tenký proužek světla nalezl cíl cesty, zarazil se. Vypadalo to, že dokázal splnit úkol na jedničku. Červené auto mělo zcela zdeformovaný předek, předním sklem prorazila silná věta a ono se rozsypalo po kapotě. Ženu, kterou měl zabít, ale nikde neviděl. Zrychlil.

 

Když auto narazilo do stromu, tak Jessica vydala poslední zoufalý výkřik. Pak se jí na chvíli zatmělo před očima. Netušila, jak dlouho byla mimo, ale když se probrala, tak těsně vedle pravé části tváře jí trčela větev stromu a sklo měla rozsypané po celém těle. Na hlavě cítila neuvěřitelnou bolest a něco teplého ji stékalo po tváři. Ukazováčkem si na to místo šáhla. Krev. Teplá, lepkavá krev. Asi se musela pořádně praštit do hlavy, když jí teče červená. Nevěděla, jestli se má smát anebo brečet. Chtělo se jí obojí.

Pokoušela se, co nejdřív dostat z auta. Netušila, zda hrozí výbuch, ale nechtěla to riskovat. Možná za to mohly filmy, kde většina aut po takovýchto bouračkách nejdřív začala hořet, a pak vyletěla do vzduchu. Ale nejdřív z nich musel vytékat benzín. V tomhle případě pach vytékajícího benzínu necítila.

S vypětím všech sil se povyplazila z auta. Nejtěžší a nejbolestivější bylo překonat tu část mezi sedačkou a zemí. Padla na ni jako pytel brambor. Zasténala. Všechno ji bolelo, hlava Jessice třeštila jako po kocovině a měla, co dělat, aby neomdlela.

Musela se dostat do zadní části auta, kde měla v kabelce mobil. Její jediná naděje na záchranu. Jenže v době, kdy dosáhla skoro na kliku, tak se nedaleko auta ozvaly něčí zrychlující se kroky. Ztuhla děsem. Po dnešních hrůzách si nebyla jistá ničím. Navíc nechtěla riskovat, že by na sebe nechtěně přilákala nežádoucí pozornost.

Ve vteřině se rozhodla. Zachytila se za blatník a s vypětím všech sil zalezla pod auto. Modlila se, aby ji neznámý anebo neznámá nenašli. Nechtěla umřít. Ještě ne. Nebylo ji ani dvacet dva let. Srdce ženě bilo jako splašené, takže v tom tichu, které nastalo, muselo být slyšet. Přesto se nevzdávala naděje.

Zpozorněla a snažila se najít směr, odkud vycházejí jakékoliv zvuky. Nic se neozývalo. Přesto však zůstala pod autem. Oči ženě kmitaly ze strany na stranu ve snaze prohlédnout neproniknutelnou tmu. Nikde nikdo. Proto se po pár minutách rozhodla dostat zpod auta. Jenže jakmile se ocitla na otevřeném prostranství, tak narazila do něčeho tvrdého. Vyjekla. V té přepážce poznal lidské nohy. Zvedla svůj zrak směrem k obloze, kde jí výhled zakryla téměř dvoumetrová postava jakéhosi muže.

Útočník na ni posvítil světlem, které vydávala jeho baterka, a pak se sklonil přímo k jejímu obličeji. Měl úzký, bledý obličej, takže ve tmě vypadal jako oživlá mrtvola. Na rtech mu pohrával vítězoslavný škleb. Aby ženu vyděsil ještě víc, chytil ji za bradu a promluvil:

"Mám pro tebe jednu radu. Už nikdy, nikdy nehledej chyby tam, kde nejsou."

Po svých slovech vytáhl z kapsy lovecký nůž, když viděl, kam směřuje její pohled, tak: "Nůž je tišší než pistole. Sice nadělá víc nepořádku, ale i ten se dá smýt."

Jessice došel význam jeho slov okamžitě. Znamenala pro ni rozsudek smrti. Přivřela oči a potlačila vzlyknutí. Má skutečně umřít jenom, protože chtěla po sobě zanechat čistý štít? Když ji chytil za ramena a surově postavil na nohy, podlomila se ženě kolena. On se naproti tomu rozesmál. Jeho smích byl krutý, škodolibý, ale hlavně děsivý.

Z úvah ji vytrhl jeho hrubý hlas: "Začneme náš tanec smrti, maličká?"