2. Kapitola

26. 08 2012 | 12.21

 

 

Jessicu probralo rozražení dveří, které vnímala jakoby z velké dálky. Lůžko s ní nadskočilo, když ji převáželi přes práh.

"Musíme ji dostat, co nejrychleji na sál a pak na ARO. A to hned!" Ostrý příkaz, který zazněl jako prásknutí bičem. To jsem na tom tak vážně? Napadlo ji. Jakmile projeli dveřmi na operační sál. Tam venku v lese si myslela, že už ji rány zašili na místě. Ale asi je jen vydezinfikovali. Nedokázala ani odhadnout, jak dlouho tam ležela. Čas jakoby najednou nebyl ani důležitý.

"Uspat, ať můžeme začít operovat!" Operační sál ji ze všeho nejvíc připomínal mraveniště. Všichni zde čile pobíhali, každý poctivě plnil úkol, jenž mu byl zadán a snažil se přitom nepřekážet ostatním. Jess konečně mohla usnout. Jen si nebyla jistá, zda se ještě někdy probudí. Poslední myšlenky předtím, než se propadla do prázdnoty patřily její mamce, přátelům, Nyxí...

 

Jessicu probudil pocit zimy. Jenže tentokrát to bylo intenzivnější než kdy dřív. Měla husí kůži a na zrzavých vlasech lehčí námrazu. Její mysl okrajově zaregistrovala ticho, které okolo ní panovalo. Mladá žena polekaně otevřela oči. Takhle si život po smrti skutečně nepředstavovala. Anebo se jednalo o jakýsi přechod? To, že byla jinde, než v normálním světě poznala hned. Mohly za to i šaty do kterých ji někdo oblékl. Nemusela látku prohmatávat, aby poznala, že je oblečená hedvábné látce. Zaujatě zazírala na jasně bílou barvu šatů, které jí těsně obepínaly tělo.

Pokusila se vstát. Nohy se jí sice třásly, ale udržely ženu ve vzpřímené poloze. Za což byla vděčná. Nerada by se skácela na mramorovou podlahu a způsobila si otřes mozku. Vadilo by to však? Nevěděla, kde je, jestli sní anebo bdí. Všechno si pouze domýšlela.

Jakmile nabyla sebedůvěry, začala očima zkoumat okolí. První, co upoutalo její pozornost, byla maličkost, že stála přesně uprostřed jakési kruhové místnosti. Mramorové a naleštěné podlahy si všimla hned. Vždyť na ni po probuzení ležela, tak jak by ji mohla přehlédnout? Pomyslela si ironicky. Vzápětí svůj zrak přesunula na stěny a hledala jakýkoliv náznak východu. Nikde nic. Proto očima zabrousila přímo před sebe, na stěnu proti ní. Vzápětí toho zalitovala. Vypadalo to, že nově příchozí vystoupila přímo ze stínů. Jednoduše se vynořila odnikud.

"Anebo tam stála celou dobu, co jsem si prohlížel území a já si ji prostě nevšimla," zamumlala polohlasně Jess.

Znovu nad ní zvítězila její zvědavá povaha. Beze spěchu a s pečlivostí sobě vlastní hodnotila naproti stojící osobu. Stejně jako Jessica, tak i ona bytost byla oblečená v hedvábné bílé říze, kterou však překrýval tmavě modrý plášť s kapucí téhož materiálu. Kapuci měla staženou, a proto mohla vidět její obličej.

Nedokázala poznat, zda jde o ženu anebo muže, i když podle zlatých vlnitých vlasů by ji odhadla spíše na ženu. Obličeji vévodily oči kočičího tvaru, které ze všeho nejvíc připomínaly zelenou louku. Měla labutí malý nenápadný nosík, pod nímž někdo umně vytvořil nádherné plné rty. Mladé ženě neunikly zvláštní uši, téměř zakryté hustými vlasy. Ze všeho nejvíc ji připomínaly uši rysa. Možná dokonce i elfí. Špičaté a protáhlé.

Jakmile očima sjela níž, tak jí došel její omyl. Postavu měla štíhlou, téměř jako přesýpací hodiny. Tomu vévodily štíhlé ruce s dlouhými prsty. Jestli chtěla matka příroda ukázat, jak má vypadat dokonalá žena, tak na téhle se doslova vyřádila. Pomyslela si Jess závistivě.

Jessica na dokonalou ženu zkoumavě hleděla. Přemýšlela, jestli má promluvit první anebo počkat, až začne hovořit osoba stojící naproti ní. Nikdy dřív si s tím hlavu nelámala. V jejím světě byla jasně stanovaná pravidla společenského chování, ale u téhle dámy si nebyla jistá ničím. Poprvé v životě byla před někým nejistá. Nemohla vědět, jestli ji tím, že začne mluvit, jako první urazí anebo zachrání situaci. Jenže osoba v modrém hábitu nevypadala, že by se v nejbližší době chystala začít rozhovor.

"Nuže, pokud ses již dost vynadívala, tak můžeme začít s vysvětlováním? Nejsi jediná, kdo dnes za mnou přijde." Jess sebou trhla. Z ženiných slov ale neslyšela zlobu, jen pouhé připomenutí, že tu není sama.

"Omlouvám se," vyhrkla zmateně. "Nevypadalo to, že by ses v nejbližší době chystala promluvit a tohle je pro mě nová situace. A to dost nezvyklá situace. Navíc nevím, jak se k tobě chovat, jestli vykat, tykat, anebo tě nechat mluvit a pak se ptát. Nemám tušení, jestli žiji či jsem mrtvá. Neznám žádnou odpověď na svoje otázky." Zakončila svůj monolog téměř hysterickým hlasem.

Odpovědí ji byl hlasitý smích plný veselí a radosti ze života, který Jess v tomto okamžiku postrádala. Ona se cítila naprosto prázdná, zmatená a vyděšená.

"Ti, kteří tu byli před tebou, mě znají pod jménem Lukrecia, u vás jsem známá jako bohyně smrti a znovuzrození a je jedno, jak mě různá náboženství nazývají. Ale pro teď..." nebylo jí však dovoleno větu doříct, protože ta, jíž patřila slova vysvětlení, tak vyjekla překvapením.

"Bohyně smrti znovuzrození? V řecké mytologii známá jako Persefoné, v keltské jako Caileah, v Egyptě si sice byla zobrazovaná jako muž se šakalí hlavou Anubis a..." teď pro změnu nedopověděla větu Jessica, protože Lukerécie ji zarazila svým smíchem.

"Ano, jsem to já. Nemusíš mi vyjmenovat všechna vaše náboženství. Nevím, co tě zaráží víc. Jestli to, že nejsem hubená, světlé pleti s černými vlasy a černýma očima či to, že mám jméno podle největší potvory ve vašich dějinách?"

"Obojí," odvětila zcela konsternovaná žena.

"Nu, je hezké, že vás pokaždé vyvedu z míry, ale kvůli mně tady nejsme. Ve svém světě jsi po operaci upadla do komatu. V mém světě je to jakýsi stav přechodu předtím než se rozhodneš. Netuším, zda sis všimla těch průchodů okolo obvodu celé místnosti, ale jsou to brány do světů. Prozatím ty světy nemají žádnou podobu ani barvu. Jak vidíš světlo, které z nich vychází je zářivě bílé. Neposkvrněné jako nepopsaný list papíru. A na tobě je, jakou mu dáš podobu. Zda ho přizpůsobíš tomu, co znáš z knih anebo z filmů. Při svém prvním narození sis vybrat nemohla. Při druhém máš možnost volby. Ale varuji tě, až uběhne určitý čas, tak se budeš muset rozhodnout, jestli zůstaneš v novém světě anebo se vrátíš zpátky."

Jess se začala nepříčetně smát. Byl to však hysterický smích. To má opustit rodinu? Všechny, které znala a začít žít úplně někde jinde s vědomím, že bude muset začínat od úplného začátku? Co její rodiče? Přátelé? Chce dostat novou šanci?

"Být na tvém místě, tak se vykašlu na všechno, co znám a chytím se nabízené příležitosti," ozval se za ní hlas překypující veselím.

Mladá žena sebou prudce trhla a otočila se. Za ní stál jakýsi rarášek. Byl malého vzrůstu. Ze všeho nejvíc připomínal takové ty malé skřítky, kteří tropili lidem neplechu. Na téměř dětské hlavičce měl nasazenou zelenou čapku a na sobě hnědé lněné hnědé kalhoty, bílou halenu a zelenou vestičku téže barvy jakou viděla na čapce. Jess rozptyloval svým věčným přecházením po místnosti. Chvílemi to vypadalo, jako kdyby tančil. Navíc se celou dobu smál a něco si pro sebe mumlal.

"Sendore," okřikla jej Lukrecie. "Už zase porušuješ pravidla!"

 "Neporušuju, má milá, neporušuju," odvětil zpěvavě. "Pouze naší návštěvnici nabízím možnosti."

"Možnosti? Tím myslí skutečnost, že ji zmateš ještě víc? Vždyť se na ni podívej. Je jako právě narozené mládě. Nesmíš se mi plést do záležitostí." Poslední slova pronesla téměř prosebným hlasem. Jakoby se s ním snažila rovnat jako se sobě rovným.

"Halooo," ozvala se tentokrát Jessica. "Já jsem tady."

"Tak nenarozené dítě, má drahá? Vždyť se umí prosadit jak nějaký válečník." Po své poznámce se prohnul v pase, ruce opřel o kolena a rozesmál se na celé kolo.

"Výborně," zamumlala podrážděně Lukrecie. "Moje reputace právě vzala za své."

"Omlouvám se," obrátila se konečně k Jessice. "Tohle je Sendor. Náš pán ho tu z mně neznámých důvodů chce."

"Ehm, ehm. Nechci být považován za rýpala, ale měla bys ji říct pár maličkostí. Volba nového života není tak růžová, jak si ji popsala." Připomněl jim Sendor důvod, proč tu všichni tři jsou.

"Právě jsem se k tomu dostávala, než si nás přerušil," pronesla Lukrecie na svoji obranu. "Náš potměšilý přítel má pravdu. Jak tady, taky ve tvé realitě bude čas ubíhat jinak. Občas ti do tvého života problesknou okamžiky z tvé minulosti, tedy z jejich přítomnosti. Tudíž budeš vědět, co se děje s tvým tělem. Je možné, že tě budou chtít odpojit, proto se musíš rozhodnout, co nejdřív."

"To mi chceš říct, že mi hrozí definitivní smrt? Nemůže nějak ovlivnit myšlení mé rodiny? Vždyť si proboha Bohyně..." vzápětí se Jess zarazila, poněvadž si uvědomila, jak směšně její prosba zní. "Omlouvám se." Dodala pak.

"V pořádku. Chápu tě. Zatím patříš mezi ty klidnější. Ono málokdo by tuhle situaci zvládl s naprosto chladnou hlavou. Ne, nemohu je nijak ovlivnit. Zasahovat do myšlení lidí máme zakázáno. Ale mohu je...řekněme přesvědčit různými vzpomínkami. Ale bude to náročné. Nicméně bych tuhle část řešila, až k ní dojde. Teď tě musím požádat, abys řekla své konečné rozhodnutí."

To si ze mě střílí? Napadlo Jess, kterou už zase zachvátila panika. "Žádný den na rozhodování nebo tak něco nebude? Jak si mohu během pár minut vybrat naprosto nový život?"

"Rozhlédni se Jess. Zaměř se na své tělo. To ti napoví. Tady nejde o slova. Ani o to, co řekneš nahlas. Ale o to, co je v tvém srdci."

Rusovláska udiveně sklopila oči. Pak úžasem zalapala po dechu. Celé její tělo žilo svým vlastním životem. Zářilo. Plálo jakýmsi ohněm neurčité barvy. Byly to plameny, ale ne ty, na něž byla celý život zvyklá. Zvedla oči k Lukrecii.

"Oheň znovuzrození. Symbolicky spálí tvé staré já a ty do nového života vejdeš jako nový člověk. Vejdi do vchodu, kde stojí Sendor."

Jakmile Jess udělala první krůček, tak si přišla jako loutka. Jako někdo, koho vede cizí mocnost. Ale nebylo to nepříjemné. Připadala si jako dítě, jemuž rodiče pomáhají s prvními krůčky. Levá, pravá, jít vpřed. K Sendorovi. Až když stála u něj, všimla si světýlek zelené barvy, která poskakovala okolo skřítka. Natáhla ruku, aby se dotkla světla. Hřálo a lákalo ji. Připadala si jako můra, kterou láká záře pouliční lampy.

"Hodně štěstí, má milá," uslyšela dvojhlasné rozloučení, než vkročila do světla.

Potom ji pohltila nekonečná prázdnota. Nikde nic. Pouze teplo, světlo. Padala do prázdna a nevěděla ani kam. Opravdu má svůj nový život ukrytý v srdci? Chtěla tomu věřit, ale bála se.  Šaty okolo ní vlály jako plachta na lodi. Jak dlouho ještě bude padat? Napadlo ji.

Nakonec se skutečně dočkala přistání. Ne však nepříjemného. Přišlo jí, jako by vklouzla do nového oděvu. Zamrkala očima. Byly zalepené, zarudlé a nafouklé. Navíc po celém těle cítila vodu. To se zbláznila už doopravdy? Další zamrkání. Sevřela ruce v pěst ve snaze otevřít oči. Jakmile se jí tento úkon podařil, ztuhla šokem. Pak se pokusila promluvit. Ale vyznělo to spíše jako pláč. Jako dětský pláč. Bože, co se to se mnou stalo? Zaostřila zrak a nad sebou uviděla obličej starší ženy, která se na ni usmívala. Ale viděla ji nějak jinak.

"Má paní, máte holčičku. Vaše přání se splnilo."

Jessice se snažila zorientovat. Celé prostory ji připomínaly středověké pokoje mocných králů. Podle všeho naproti ní stála porodní bába. Poznala to podle zakrvácených rukou. Pak také podle toho, že ji nejdřív přestřihla pupeční šňůru a pak vzala do náruče, aby Jess omyla. Jakmile na ni dopadla vlahá vody, rozplakala se. Nejenom šokem, ale i zimou. Až nyní plně pochopila význam Lukreciiných slov. Nový život znamenal narození. Teprve v tomto okamžiku plně pochopila význam slov: "Dítě si rodiče vybírá."