3. Kapitola

10. 09 2012 | 19.36

 

 

Porodní bába vzala čerstvě narozenou holčičku něžně do náručí a zabalila ji do deky, kterou ji připravila její učednice. Potom ji odnesla ke kádi s teplou vodou, aby maličkou umyla od krve a vší špíny. Musela se usmát, když miminko začalo plakat. Byl to hlasitý pláč charakteristický pro všechny novorozence. Jen ji překvapilo, že za jeho očima viděla moudrost, která už tak běžná nebyla. Jako by prožilo víc než všichni v téhle místnosti. Rychle svoje myšlenky pustila z hlavy. Ona zde není od toho, aby tohle malé posuzovala, ale aby ho v pořádku předala jeho matce. Ohlédla se po rodičce. Vyčerpaně ležela na posteli a služebné okolo ní poskakovaly a umývali z ní všechen pot a krev. Musely také vyměnit prostěradlo, což učinily během vteřiny.

Ona mezitím holčičku očistila a zabalila do připravené hedvábné dečky, kterou už někdo stihl označit růžovou mašlí. Všimla si, jak se matčiny oči rozzářily, když k ní holčičku nesla. Tyhle okamžiky na své práci milovala nejvíc. Byly jakous sladkou tečkou na konci vší té bolesti, která porod provázela. Pokud jak dítě, tak rodička přežily, dostala i větší odměnu. Tedy v případě jednalo-li se o bohatší rody. Ti chudíš jí alespoň připravili vydatné jídlo. Víc si dovolit nemohli a ona ani víc nechtěla. V tomto případě ji čekala velká odměna, protože šlo o vévodkyni, která byla navíc spřízněná s jejich vládcem. O to bylo důležitější přežití obou jedinců.

Opatrně vložila děťátko do rukou matky. Ta jej k sobě nadšeně přitiskla a políbila na čelo. Oči jí zářily jako dvě hvězdy na noční obloze. I přes všechnu únavu obživla ve chvíli, kdy si prvně mohla pochovat své dítě. Starší žena potichu opustila místnost, přičemž dala pokyn učednici, aby šla s ní. Teď už jí nebylo potřeba. Přede dveřmi čekal otec, který nervózně přecházel z rohu do rohu. I přestože to nebylo jeho první dítě, tak pokaždé se bál o svoji ženu. Táhlo mu na čtyřicítku a již jednou přišel o manželku při porodu. Proto ten strach.

"Vaše žena je v pořádku," pronesla, když okolo něho procházela. "Je sice vyčerpaná, ale nehrozí u ní žádné komplikace. Můžete se jít na ni a vaší dcerku podívat. Ale jen na chvíli. Bude potřebovat nabrat sílu."

Vévoda na okamžik zavřel oči a vydechl. Potom přikývl a bez meškání sáhl na kliku a odešel za svoji ženou. Jakmile ji uviděl, jak leží v posteli a chová jejich dítě, konečně se úplně uvolnil. Slovům porodní báby sice věřil, ale pořád tu byly pochybnosti. Moc dobře si pamatoval, jak rychle věci nabraly spád při porodu jeho první ženy a nikdy to už nechtěl zopakovat. I proto se rozhodl, že víc už svoji ženu neohrozí.

"Jak se vám oběma daří?" Zeptal se a zvědavě si obě prohlížel.

"Jsem jenom trochu unavená, ale to mi bude stačit den spánku a budu zase čilá jako rybička. Naše holčička už o sobě dala vědět pěkně hlasitým pláčem. Jaké jídáme jméno? Přemýšlel jsi už o tom?"

"Ještě ne," přiznal neochotně. "Měl jsem obavy, zda všechno proběhne bez potíží."

"Hmmm, v tom případě, co třeba jméno Mariana anebo Claudine?" Navrhla jeho žena pár jmen, o nichž už uvažovala ještě před porodem.

"Víš, že jsem o jménech ještě moc nepřemýšlel?" Přiznal po pravdě a užasle hleděl na svoji malou dcerku, která mu zrovna žužlala prst. "Ráda bych ji pojmenoval tak, aby se jí potom ostatní děti nesmály, víš, jaké dokážou být, ale tak, aby dělala čest našemu rodu. Nemůžeme jí dát nějaké obyčejné jméno."

"Ale drahý," zasmála se jeho žena. "Všechna jména jsou obyčejná. Výjimečnými je dělají jejich nositelé a činy."

"Já vím, jenže pokaždé nemohu odolat. Vždyť i náš syn se jmenuje po bájném bojovníkovi. Navíc bude reprezentovat náš rod, takže..."

"Já ti rozumím, ale nemůžeš té maličké přichystat peklo na zemi. Víš, že v naší zemi si člověk v době, kdy dosáhne plnoletosti změnit jméno, takže pokud si naše dcerka postaví hlavu, tak nic proti tomu nezmůžeme."

"Nu, ale jenom v tom případě, když se jí nebude líbit," odvětil vévoda pobaveně a zahleděl se do ženiných modrých očí.

"Evelyn?"

"Evelyn," zopakoval muž potichu a zahleděl se na maličké stvoření. Inu, proč by ne? Zatím neví, co jejich dcerka dokáže, tak proč by nemohla mít tohle jméno? Je dobré, jako jakékoliv jiné.

"Dobrá, bude se jmenovat Evelyn. Ale ty bys měla spát a nabrat síly."

Pohladil dcerku po hlavičce a před odchodem ženu políbil.

"Beatrix, děkuju ti. Teď hlavně odpočívej."

Žena už však pomalu odcházela do říše snů a jen stěží vnímala okolí. Tak byla unavená a vyčerpaná. Předtím se ještě ovládala, ale nyní ji přemohla únava. Vévoda proto od manželky převzal maličkou a uložil ji do připravené kolébky.

Neunikl mu zvláštní pohled, který mu miminko věnovalo. Jako by rozumělo všemu, co se tady odehrálo. Holčička měla jasně modré oči po matce, vlásky měla zatím světlé a bylo jich velmi málo. Sice ho její chování udivilo, ale rychle tuhle myšlenku zaplašil. Není přeci možné, aby děti dokázali vnímat stejně jako dospělí. To se mu určitě jenom zdálo.

 

Jessica pozorně sledovala všechno, co se v pokoji odehrálo. Musela si však dávat pozor, aby se chovala jako normální, čerstvě narozené dítě. Přesto se občas zapomněla. Nejdřív ten divný pohled od porodní báby a teď i od jejího otce. Takže se nakonec narodila do vévodovy rodiny. Zvláštní. V obou životech neměla nouzi, tak se nemohla dočkat, až zjistí, jak moc odlišný bude od toho minulého.

Už se lišil v jednom bodě. Teď měla úplnou a šťastnou rodinu. Ne, že by tomu bylo předtím jinak, ale její rodiče byli rozvedení a máti...smutně si povzdechla. Ale podle zvuku, který vydala, tak to nakonec vyznělo jako pláč. Celou dobu slyšela všechno, co si říkali.

Nejhorší pro ni byla skutečnost, že nemohla nic dělat. Pouze hrát svoji roli. Zřejmě ji zahrála tak dobře, že jí uvěřili. Ale i tak si musí dávat větší pozor. Neměla tušení, jak zvládne ty další roky. Bude růst, bude se muset učit věci, které ve svém světě neznala. Taky pozná úplně jiné prostředí. Toho se bála nejvíc. Nechtěla promarnit příležitost tím, že se nebude schopná přizpůsobit místním zvykům. Prozatím, Jessice její nový život připomínal ze všeho nejvíc středověk, tak se modlila v to, aby právě její alternativa nebyla tak přísná.

Spát se ženě nechtěla. Jenže vstát taky nemohla. Zírat do stropu bylo snad ještě víc ubíjející než všechny předchozí možnosti. Přišla si frustrovaná.

"Tak co Jess, jak se ti zatím líbí tvůj nový život?"

Žena sebou trhla. Sendor? Co ten tady dělá? Jak se sem mohl dostat? Vzápětí si uvědomila, že má své staré tělo a stojí naproti skřítkovi, který tentokrát zvolil červenou čapku. Seděl na kraji postele a zkoumavě mladou ženu pozoroval. Opět ji někdo neviditelný oblékl do bílých hedvábných šatů.

"Víš, že nevím?" Odpověděla nakonec. "Na jednu stranu jsem z něho nadšená. Mohu všechno udělat jinak, i přestože to nic na minulosti nezmění. Ale teď budu mít jako pomocníka své staré zkušenosti. Na druhou stranu se bojím toho neznámá. Je zde až moc nezodpovězených otázek."

Konečně si mohla v klidu prohlédnout svoji matku, která ležela na posteli a spala. Měla dlouhé kaštanově hnědé vlasy. Její pleť byla bílá jak mramor a ze všeho nejvíc Jessicu zaujala jasně modré oči, které vévodily její krásné tváří. Měla oválný obličej, uprostřed něhož byl malý útlý nosík. Nádherné plné rty a i po porodu štíhlou postavu.

"Tak tohle je moje matka? Jak je možné, že nás neslyší?"

"Existují jistá kouzla, jež dokážou nemožné a tohle je jedno z nich. Máme totiž pravidlo. Nikdo, kromě vyvolených o nás nesmí vědět."

"Ale vždyť tohle je vymyšlená realita. Jde čistě o moji fantazii."

"Vážně si tomu ještě potom, cos prožila, věříš? Jak myslíš, že vznikají ty vaše fantasy příběhy. Kde berou autoři tu neuvěřitelnou představivost? Na základě jakéhosi daru, jenž byl vrozen pouze jim? Kdepak, mýlíš se. Většinou využívají toho, co zažili."

"Chceš mi říct, že všichni autoři fantastiky, sci-fi a dalších své příběhy doopravdy prožili?"  Vyhrkla vyjeveně Jessica.

"Svým způsobem má milá. Určité prvky napsali na základě toho, co zažili, něco si vymysleli."

"Dobrá, ponechám bez komentáře, jak divně zní, že si ve fantasy literatuře něco vyfantazírovali..."

"Héj, já ta pravidla neurčoval, takže na divnost si stěžuj u mého vedení." Sendor div neposkočil o metr výš, jak se ho její slova dotkla. "Snažím se ti pomoct."

"Jestli do hrobu, tak se ti to daří," odvětila nabručeně a zhroutila se na zem. Až nyní jí došlo, jak málo ví o všem, co ji čeká.

"Smiř se s tím a přizpůsob se tomu. Nic jiného dělat nemůžeš. Osud tady máš ve svých rukou. Tedy alespoň trochu. Budu tvým...řekněme průvodcem. Pokusím se ti tvoji cestu ulehčit a varovat tě před chybami, které bys mohla udělat."

"Chybami? Vždyť ty jsem dělala i v minulém životě, tak v čem by byl tenhle jiný?" Podivila se Jess.

"Tím, že by se tvé chyby zde projevily v tvém příštím životě. Víš, za všechno člověk anebo jakákoliv jiná bytost časem zaplatí. Neb jak se říká, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Ty sis zvolila druhou šanci na nápravu podle tebe zpackaného života. Nedokázala ses smířit s tím, co ti bylo dáno. V této realitě musíš konečně najít smysl života."

Žena sedící na zemi radši mlčela. Pouze přikývla, že rozuměla všemu, co Sendor řekl.

"Jess tedy Evelyn, musím se s tebou rozloučit. Objevím se zase, až mě bude potřeba. Snaž se usnout a doufej přitom v lepší příští."

"Počkej," zarazila ho v odchodu na poslední chvílí Jessica. "Jak to vypadá v mém minulém životě?"

"V tvém minulém? Pořád je to tvůj život. Ještě ses nerozhodla. Jak by to vypadalo? Tvá rodina přirozeně truchlí. Jen otec ještě o ničem neví, pouze dostal od manželky zprávu o tom, co se stalo. Vzhledem k tomu, že tady čas plyne jinak, nemusíš se bát, že by tě chtěli odpojit. O to se zas postará Lukrecie, která občas musí zatahat za nitky."

Rarášek, jak mu Jess soukromě přezdívala, se na okamžik zarazil. Přišlo jí, jako by chtěl říct ještě něco, ale pak si to rozmyslel.

"Nechceš mi říct ještě něco?"

Odpovědí jí však byla neviditelná tlaková vlna, která Jess srazila zpátky do kolébky. Celý svět se najednou zmenšil a ona zase viděla očima dítěte. Nějakou ženě trvalo, než získala zpátky sebekontrolu a mohla přemýšlet. Přeci jenom to byl pro tělo větší šok. Jakoby dostala ránu pěstí a na chvíli pak ztratila vědomí. To si s ní po celou dobu budou házet jako s horkým bramborem aniž by ji cokoliv řekli? Těch několik málo informací, co měla, Jess nestačilo. Chtěla víc, ale měla neblahé tušení, že se musí naučit trpělivosti.

"Máš, cos chtěla," uslyšela škodolibý hlásek ve své hlavě.

"Vím, ale netušila jsem, že můj nový život bude probíhat takto. Nevadí mi, ale čekala jsem, že...víš, že ani sama nevím, co jsem čekala?" Odpověděla si nakonec v duchu. "Ale moje mamka často a ráda říkala, ať nestahuji kaťata, dokud je řeka ještě daleko. Tak dám svému novému já šanci, a pak teprve se budu hroutit.

Netušila, kde se v ní najednou tahle jistota vzala, ale z minulého života věděla, že když se bude litovat a nic pro lepší příští neudělá, tak zůstane na mrtvém bodě. A to ona nechtěla. Dostala šanci, tak ji využije. A to se vším všudy, co k tomu patří.