Ian McEwan: Na Chesilské pláži

19. 07 2015 | 10.00

Na Chesilské plážiPrávě tak se může změnit celý běh života - tím, že člověk nic neudělá.

Píše se rok 1962 a mladí britští novomanželé Edward a Florence právě večeří v apartmánu malého hotelu u Chesilské pláže. Zanedlouho - za několik hodin, možná dokonce za několik desítek minut - je čeká jejich svatební noc. Každému z nich hlavou běží zcela jiné myšlenky a čtenář po několika stránkách začíná tušit, že tahle svatební noc neproběhne hladce.

Na Chesilské pláži je další kniha, o které se hodně mluvilo už před několika lety, ale já se k jejímu přečtení odhodlala až teď. Spojení autora, jemuž v jeho rodné Británii přezdívají Ian Macabre, a tématu svatební noci ve mně vzbuzovalo obavy z vodopádu perverzit, který by se na mě mohl z této útlé knihy vyhrnout. Jak se ukázalo, zcela zbytečně.

Je pravda, že hlavní zápletkou knihy je první pohlavní styk dvou "dosud neposkvrněných" a "nevinných a stydlivých" mladých lidí. A také je pravda, že McEwan o tom píše zcela otevřeně, věcně a popisně, bez jakýchkoli náznaků nebo eufemismů. Edward a Florence o konzumaci svého manželství hodně přemýšlejí, také (ovšem už znatelně méně) o ní mluví a nakonec k ní skutečně přistoupí. A tato scéna, klíčová scéna novely, je vylíčena naprosto explicitně a naturalisticky.

Podstatné však je, že nic z toho není samoúčelné. Na Chesilské pláži je především psychologická novela; hlavní jsou tu myšlenky, pocity a postoje Edwarda a Florence, které se střetnou právě v den, který měl být začátkem jejich společného života. Jsou mladí, zamilovaní a právě dnes ráno se vzali; na první pohled jsou si tak blízcí, jak si jen dva lidé mohou být. Ale ve skutečnosti se mezi nimi už teď prostírá propast. Ještě o ní sami nevědí, ale už je pomalu pohlcuje. A jejich svatební noc je k tomu kulisou i rozbuškou.

Přitáhl si ji blíž, až se jejich nosy téměř dotýkaly a tváře potemněly stínem. "Myslela sis tehdy, že je to láska na první pohled?" zeptal se.

Řekl to bezstarostným a posměšným tónem, ale ona se rozhodla vzít ho vážně. Úzkosti, jimž bude čelit, byly ještě daleko, i když občas přemítala, co je to, do čeho se řítí. Před měsícem si vzájemně vyznali lásku a bylo to vzrušující, ale na druhou stranu to pro ni znamenalo zpola probděnou noc neurčité hrůzy, že jednala zbrkle a neuváženě a  spustila cosi závažného, odložila něco, co nebylo tak úplně její, aby se toho zbavovala. Jenže to bylo nesmírně zajímavé, nesmírně nové, nesmírně lichotivé, nesmírně a hluboce povzbudivé, aby tomu dokázala odolat, bylo osvobozující být zamilovaná a říkat to nahlas a ona nemohla jinak než nechat všechno samovolně probíhat dál a dál.

Z formálního hlediska je novela rozčleněna na 5 kapitol, v nichž se střídají dvě časové roviny. Zatímco liché kapitoly líčí večer na Chesilské pláži, v těch sudých se vracíme do Ewardovy a Florenciny minulosti - jejich dětství a dospívání, studentských let, jejich seznámení a roku chození, který předcházel jejich svatbě. Poznáme tak dvě různá sociální prostředí, z nichž vzešli, dvě odlišné rodiny, tu Edwardovu navíc poznamenanou tragédií, která postihla jeho matku. Přesto se ukáže, že tyto rozdíly nejsou pro jejich vztah zdaleka tak osudové, jako rozdíly v jejich osobnostech.

Ve Florencině životě hraje významnou roli klasická hudba, kterou vystudovala a které se chce profesně věnovat. V jejím vztahu k hudbě se projevují klíčové rysy její povahy - idealismus, cílevědomost a vytrvalost a na druhé straně také určitá odtrženost od "reálného života". Edward, který poslouchá soudobý rock, tuto hudbu nedokáže ocenit, a přestože se o to pod Florenciným vlivem pokusí, tato snaha nemá dlouhé trvání. Na druhou stranu ani Florence nechápe populární hudbu, kterou má rád Edward. Toto vzájemné "neporozumění" jako by předjímalo budoucí osud jech vztahu.

Florence Edwardovi sdělila, že nechce žádný jiný život, že by nedokázala promarnit léta u zadního pultu v nějakém orchestru, ani za předpokladu, že by se jí nějaké takové místo nabízelo. S kvartetem byla práce nesmírně intenzivní a požadavky na koncentraci obrovské, neboť každý hráč vystupoval jako sólista, hudba byla tak nádherná a bohatá, že kdykoli hráli celou skladbu v kuse, vždycky objevili něco nového.

Vyprávěla mu o tom všem, přestože věděla, že klasická hudba mu nic neříká. Pokud se jeho týkalo, nejlépe se mu poslouchala ztlumená v pozadí, jako proud nerozlišitelného plačtivého vzlykání, vrzání a troubení, který měl obecně vyzařovat vážnost, dospělost a úctu k minulosti a naprosto postrádal zajímavost a vzrušení.

A přestože i Edward zpočátku působí podobně cílevědomě jako Florence, myslím si, že skutečný rozdíl v jejich povahách nejlépe ilustruje to, že zatímco Florence svoje předsevzetí věnovat se hudbě dodržela, Edward všechny své ambice ohledně řady popularizačních historiografických publikací opustil. A také pouze Florence dodržela svůj slib.

Při čtení mě také napadlo, že ačkoli Edward a Florence byli fyzicky stejně staří (oběma bylo dvaadvacet), Florence byla mentálně podstatně zralejší. Sice byla v některých ohledech naivní (její názory na Sovětský svaz), ale přesto už to byla v zásadě rozumná a kultivovaná mladá žena, zatímco Edward byl ve stejném věku stále přerostlým pubescentem. To není nijak neobvyklý jev (který nijak nesouvisí s IQ dotyčného!) a odráží se v lidovém poznatku, že bývá dobré, když je ženich o něco starší než nevěsta. Proto si myslím, že za rychlý a předčasný konec jejich manželství nemohla *pouze* odlišná očekávání v sexuální oblasti, ale minimálně stejnou měrou i Edwardova nezralost - což je závěr, ke kterému na konci knihy dospěje i on sám.

Když jsem se dívala na recenze jiných čtenářů, zaujal mě názor, že na vině byl nedostatek sexuální výchovy. Z předcházejících odstavců je myslím jasné, že já jsem si z knihy odnesla zcela jiný dojem. Problém nebyl v tom, že by Florence nevěděla, co ji o svatební noci čeká - naopak, věděla to zcela přesně - ale v tom, že to nechtěla. Představa, že by ji důkladná výchova z asexuality "vyléčila", je stejně naivní jako snahy o "léčbu" homosexuality. Nepochybuji o tom, že kdyby se příběh přesunul do dnešní doby, vše by se odehrálo zcela stejně - jen s tím rozdílem, že by Florencino "tajemství" vyšlo najevo už dlouho před svatbou.

Podstatnější mi přijde otázka, zda byla Florence v dětství zneužívána svým otcem. V knize jsou místa, která se to zdají potvrzovat, ale i jiná, která se to zdají vyvracet. Sám McEwan řekl, že čtenáři se mohou domnívat tak i tak a že to pro vyznění příběhu není podstatné. Osobně dávám přednost verzi, že zneužívána nebyla, protože by stála proti klišé, že asexualita je vždy zapříčiněna nějakým traumatizujícím zážitkem.

Byla z toho hovoru unavená. I ten nejlepší výsledek by ji jen vrátil k víceméně stejným mlčenlivým manévrům. Často když bývala nešťastná, přemítala, co by asi dělala ze všeho nejraději. V této chvíli to věděla okamžitě. Už se viděla na nástupišti oxfordského nádraží, odkud odjížděly vlaky do Londýna, v devět hodin ráno, pouzdro s houslemi v ruce, desky s notami a balíček ořezaných tužek ve staré plátěné školní tašce přes rameno, jak míří na zkoušku s kvartetem, vstříc setkání s krásou a překážkami, s problémy, které se dají řešit s pomocí přátel, s nimiž na nich může společně pracovat. Zatímco tady s Edwardem si nedokázala představit žádné řešení, pokud ovšem neučiní svou nabídku, ale teď pochybovala, jestli k tomu bude mít odvahu. Byla tak strašně nesvobodná, když svůj život spojila s tímhle cizím člověkem z jakési díry v chilternských kopcích, s mužem, který se vyzná v názvech polního kvítí a zemědělských plodin a ve všech středověkých králích a papežích. A jak zvláštní jí teď připadalo, že si zvolila tuhle situaci, takovou komplikaci, sama pro sebe.

Ti, kteří mě sledují na Goodreads, vědí, že pětihvězdičkové hodnocení dávám jen vzácně. Na Chesilské pláži jej ode mne dostalo. Domnívám se, že jde skutečně o brilantní a výjimečné literární dílo.  A nemám nic, skutečně nic, co bych na tomto místě zmínila jako výtku či nedostatek.

Závěrečná slova novely se nesou v melancholických tónech a přinášejí otázky, o kterých čtenář může uvažovat ještě dlouho po zavření knihy. Jak dobře ve skutečnosti znám člověka, který je mi nejbližší? Jak dobře zná on mne? Dopustil jsem se v životě chyb, které už nemohu vzít zpátky? Jaká zdánlivá drobnost může změnit běh celého lidského života? Nejenom to, co člověk udělá, ale i to, co neudělá...

Na Chesilské pláži mohl na Florence zavolat, mohl se za ní rozběhnout. Nevěděl nebo nechtěl vědět, že ve chvíli, kdy od něho utíkala, ho nikdy nemilovala víc ani beznadějněji a že jeho hlas by byl pro ni vysvobozením a ona by se vrátila. Místo toho tam zůstal v letním soumraku stát v rozhořčeném a spravedlivém mlčení a díval se, jak pospíchá podél pobřeží, zvuky jejího namáhavého pohybu se postupně ztrácely ve šplouchání drobných vln, až z ní zbyla jen rozmazaná vzdalující se tečka na nezměrné rovné cestě z oblázků třpytících se v sinalém světle.

 

  

   Na Chesilské pláži

   Ian McEwan

   (On Chesil Beach, 2007)

   Přeložil Ladislav Šenkyřík

   Doslov napsal Ladislav Šenkyřík

   Odeon 2007

   Edice Světová knihovna, svazek 60

   128 stran

   ISBN: 978-80-207-1250-9