Mám to už za sebou...

6. 06 2017 | 01.07

Jestli něco na práci nesnáším, tak jsou to střelby (starej protiatomovej bunkr je pro nás klaustrofobiky fakt pošušňání) a fyzické testy (protože prostě pohyb, no).

Ale jupí, juchú a třikrát sláva, svojí svatou povinnost jsem si splnila a mám zas na rok pokoj.

Střelby jsem zvládla až překvapivě dobře, čímž tedy hlavně myslím, že mi nezvonilo v uších, nechtělo se mi plakat a srdce mi bušilo tak nějak akorát, takže jsem byla schopná i reagovat na poznámky našeho výcvikáře. A  dokonce jsem se i trefovala. A vydržela jsem i v čekárně, než Morous dorozebral s ostatními to, co s nimi rozebíral. Jsem prostě dobrá.

Horší pak byly fyzický testy. Protože já jsem prostě lemra líná, no. Námaha hyzdí, říkával Krásný princ. Pohyb hyzdí též, dodávám já.
Ale bylo to trošku peklíčko.  Každý rok je to nějak větší a větší peklíčko, totiž.
Když už jsem neuspěla se svým dotazem, jestli by nám, starejm, tlustejm a vošklivejm, nemohli odškrtnout účast aspoň z lítosti, nezbylo mi, než si hrábnout až na dno svých sil. A to doslova. Letos to nějak bolelo víc, než jindy. 
Kliky? No fuj. Dokud jsme mohly dělat holčičí, tak super, ale pánských víc jak dvacet prostě nedám. A nedám. A nedám.
Sedy-lehy totéž.
Jacíkův motorický test? Pro nás notorický motovidla spíš trest. U Jacíka jsem zralá na Putovní pohár. Protože čtyři metry čtvereční jsou mi málo. Chi chi chi.
Ovšem má chvilka přišla při člunkovém běhu. Přestože nás instruktor několikrát varoval, že povrch není moc klouzavý a ať si dáme pozor, kdo myslíte, že si v největším fofru zaškobrtnul a letěl po hubě? No samozřejmě, já. V poslední vteřině jsem se stulila do parakotoulu, abych si úplně nesedřela ruce a nohy (ano, Tlapko, vzpomněla jsem si ). Na odlehčení pro kolegy nesmrtelné.

V případě zoufalých situací vyvolávám v duchu Hana Sola a jeho Millennium Falcon, aby si mě odvezli někam hodně daleko. Letos vyjímečně jsem spíš vzývala Eithné. Protože poslední disciplína je běh na 1000m. Ano, pouhopouhý kilometr. Ale to je to úplně nejvíc nejhorší ze všeho. Běh nenávidím. Opakuji - NENÁVIDÍM. Prostě sedm minut největší deprese.  Které jsem musela zkrátit na 6.40. Abych prošla.
Co bylo úžasný? Že mi Pája pustila z mobilu Ewu Farnou - Mám boky jako skříň, na kterou jsem dokázala v kuse uběhnout celé kolo a čtvrt. Že se mi kolega nabídl, že mě potáhne (což jsem odmítla, protože bych mu zkazila čas). Že když ten samý kolega (sám už dávno v cíli) viděl, jak zoufale nejsem schopná dofinišovat, prostě mi přiběhl půl kolečka naproti a přinutil mě přidat, abych se vešla do limitu. 
Hlavně že jsem splnila bodové hodnocení s jedním bonusovým bodem za ten parakotoul.

Pak už mě mimo soutěž čekal jen nákup na víkend a vyšlapat schody do čtvrtého patra a odpoledne cyklovýlet se Starší. Protože jsem jí minulý týden slíbila, že na plánované grilování u kamarádky pojedeme na kole. Pouhých osm kilometrů tam a osm zpátky. Zpátky samozřejmě do kopce.
Ale ten cykovýlet byl spíš za odměnu, protože jezdit se Starší, to je hodně na pohůdku. Pokecáme, zasmějeme se, máme chvilku jen pro sebe.

Jen kdyby mě všechno po těch FT tak nebolelo...