Magdalenka a koťátko

20. 11 2012 | 12.57

Pohádka byla zveřejněna na blogu Edith díky prosbě, kterou jsem dostala od autorku blogu Pohádek pro Kulíšky. Proto dávám odkaz na článek, který vysvětluje, o co autorce projektu šlo.

 

 

Magdalenka utíkala do zadní části zahrady a snažila se přitom udržet vzpouzející se kotě. Malé, čokoládově hnědé klubíčko s bílým čumáčkem sebou vyděšeně mrskalo a hlasitě mňoukalo. Holčička malé zvířátko opatrně tiskla k hrudi a snažila se ho svým tichým hláskem uklidnit.
"Poslouchej, nemusíš se ničeho bát. Slibuju, že se ti nic nestane. Jdeme jen do naší zahrady, kde mám svůj koutek a budeme mít klid na to, abychom se seznámili."


Z nějakého důvodu kotě přestalo s marnou snahou dostat se dívence z náručí, ale mňoukalo pořád dál. Jako kdyby vidělo či cítilo něco, co holčička ne. Magdalenka věděla, že kočičky jsou velmi zvláštní, vznešená a krásná stvoření. Její maminka, která tato čtyřnohé elegány milovala, jí o kočičím rodě vyprávěla prazvláštní příběhy. Tak se během mnoha zimních večerů, kdy ji ukládala ke spánku, dozvěděla mnoho různých příběhů, kde byly hlavními hrdinkami kočky.
Tiché mňoukání dívenku upozornilo na skutečnost, proč do zahrady přišla. Pohladila kotě po hlavičce a s úlevou se ukryla ve výklenku, který kdysi našla v kamenné zdi, která obklopovala jejich zahradu. Přes léto bylo místo zarostlé hustými keři, takže skýtalo ideální úkryt, pokud se děvče potřebovalo schovat. Přes zimu místo moc nevyužívala. Jakmile došla ke svému milovanému úkrytu, koťátko začalo mňoukat ještě víc než předtím. Házelo sebou a za každou cenu chtělo utéct.
"Copak je s tebou? Čeho se bojíš? Vždyť žádný duch tu být nemůže, ani víla nebo tak něco. Tak nač ten strach?" Holčička moc dobře věděla, že kočky dokážou vycítit přítomnost bytostí tvořených magií. Proto také vyjmenovala tyto možnosti.
"Já ti ještě nedala žádné jméno, viď, maličký?" Prozatím ho oslovovala prostě kotě. Anebo různými zdrobnělinami, které jí přišly na mysl. "Hmm, jaké jméno by se ti líbilo? Mě totiž žádné vhodné nenapadá." Dívka se naučila mluvit si sama pro sebe, ale pouze v tomhle zvláštním koutku zahrady.
"Julius, Magnus, Albert," schválně říkala jména vznešených a velkých mužů, které znala z rozhovorů dospělých, ale kotě na ni jen fascinovaně hledělo. Bylo natolik zaujaté její změnou chování, že se na chvíli přestalo vzpouzet a uklidnilo se. "Moc mi nepomáháš, víš to?" Povzdechla si nakonec.
"Mňaaau," odpovědí jí bylo delší zamňouknutí. Pak jí zatnulo drápky do ruky a naježilo se. Pohled jasně žlutých očí upíralo někam za ni. Otočila se. Pomalu, opatrně, aby kotě nevylekala ještě víc. Nic tam neviděla, ale její zvířecí kamarád vyváděl dál, jako by snad viděl ducha.
Vzápětí uslyšela tichý smích a okolo ní se zvedl vítr, i když obloha byla jasně modrá a bez jakéhokoliv mráčku.
"Copak mě, má milá, stále nevidíš? I přes své pouto k tomuto místu si pořád myslíš, že sníš? Já jsem ochránce, tvůj strážce, avšak i tak strach cítíš?"
Hlas, jenž se ozval z místa, kde kotě zřejmě objevilo něco nezvyklého, byl zpěvavý a plný veselý. Magdalenka zamrkala, přesto to byla pravda. "Kdo jsi a kde jsi?" Zeptala se nakonec s tím, že pokud by jí neviditelná bytost chtěla něco udělat, už by tak učinila.
"Jsem strážce zahrady. Duch tohoto místa, jehož jsi stvořila svojí myslí. Existuje určitá... řekněme síla tvých myšlenek, jež nám dává sílu žít, a budeme tu, dokud ty budeš věřit. Proč, má milá, myslíš, že existuje tolik fantastických příběhů?"
"Budeme? Ono je vás tu víc?" vydechla dívka a pohladila vyděšené kotě, aby ho uklidnila.
"Copak to, má milá, nechápeš? Já jsem nejsilnější, protože máš k tomuhle místu nejsilnější vztah, ale nejsem jejich vůdce. Ostatní jsou sice tvoření přírodou, ale lidem se mohou ukázat až v okamžiku, kdy jsou v určitém stupni vývoje. Kdy přijmou i druhou verzi reality. Nejste tu jen vy. Jsme tu i my, jen ožíváme pouze ve vašich příbězích. A to nám dává sílu."
Holčička si všimla, že přestal, ať už to byl kdokoliv, mluvit ve verších. Měl hluboký a uklidňující hlas. Dokonce i kotě se jí uvelebilo v náručí a začalo příst.
"Ale pořád nechápu, kdo jsi a co máš dělat?" V dívčině hlase zaznělo zoufalství z nepochopení.
"Jsem naděje, jsem duch, chceš-li mi tak říkat. Mám mnoho podob, ale ti, co mě znají, mě oslovují Liondrel. Vím, to není odpověď na tvoji otázku." Zarazil dívku v dalších otázkách, když viděl její zoufalý výraz. "Pro tebe bude nejjednodušší, když řeknu, že nejvíc se podobám bytostem, jež označujete jako skřítky."
"Takže skřítek?" Vyhrklo děvčátko překvapeně. "Proč jsi to nemohl říct hned? Víš, co nechápu? Proč vás nevidí všichni?"
"Protože pouze dětská mysl je natolik otevřená, aby mohla přijmout to, že jsou i věci, které nejdou logicky vysvětlit, a to mně a dalším dává sílu. Skřítci, víly, strážci lesa, ti všichni tu jsou proto, aby udržovali rovnováhu v přírodě. Máme ji chránit, dodávat sílu, opatrovat. Taky vzbuzovat naději v těch, kteří věří. K tomu nám také pomáhají kočky. Tedy ty, které žijí mezi dvěma světy, vidí to, co vy nevidíte v dospělosti. Sám nechápu, proč někteří odmítají věřit, přestože upínají svoji lásku právě k těmto stvořením. To je také jistý druh víry. Pokaždé jim dávám rady, jak nezapomenout, jak neupadnout do běžné šedi všedních dnů, ale málokdo vydrží jít po této cestě." Ke konci zněl Liondrelův hlas smutně a poraženecky.
"Ale co mám dělat já? Proč mi tohle všechno vyprávíš?" Pořád jí nedocházel důvod tohoto setkání.
"Nemusíš dělat nic, stačí, pokud budeš žít tak jako dosud a občas, stejně jako tvá maminka, nám věnuješ pár okamžiků vyprávěním příběhů. A mimochodem, kocoura bych pojmenoval Bertie," dodal ke konci.
Magdalenka si povzdechla. Na jednu stranu ji mrzelo, že o tomto setkání nikomu nemůže říct, protože by jí dospělí nevěřili, ale napsat by o něm mohla. Napsat a ukázat ho mamince jako vymyšlenou pohádku. To by šlo. Sama pro sebe se usmála. Vždyť jak to její maminka říkala?
"Psaní příběhů je lékem pro duši a udržuje rovnováhu mezi fantazií a realitou."