Jinýma očima

5. 06 2017 | 11.00

Po tak dlouhé době psát. Normálně jsem nervózní. Ale ťukat do klávesnice jsem nezapomněla, takže všechno v pořádku. Předpokládám.

Denně sem chodí hrstka lidí. Možná to jsou random návštěvy na mé staré články, možná to jsou moji návštěvníci, kteří vyhlíží nový článek. Nebudu si tu nalhávat, že můj život je zajímavý a všichni lačníte po tom, co úžasně vzrušujícího Julie vlastně prožívá. Protože většinou to moc nestojí za řeč. Ale za tu dobu, co jsem tu nebyla, se stala pěkná spousta věcí. A všechny mě tak trošku změnily. Posunuly mě zase o kousek dál. Ne, že by Vám teď za počítačem psal tyto řádky z gruntu nový člověk, to vůbec. Možná prostě jenom malinko jiný.

Tak jednak jsem přežila podstatnou část zkoušek. Vlastně mě čeká už jenom jedna ústní (a asi i nejhorší ze všech) plus přehrávka na klavír. Jinak jsem většinu už napsala. Jestli jsem všechno udělala, to ještě nevím. Výsledky chodí postupně. Ale doufám, že nebudu muset nic opakovat a že se mi to podařilo. To, jak jsem se psychicky hroutila a absolutně se nechávala pohltit stresem, to necháme na jindy. Protože ne, nepoučila jsem se z minulého semestru a dala jsem si pořádnou dávku stresu přímo do žíly. Asi to prostě jinak ani neumím. 

Přežila jsem povinný cyklistický kurz. A jsem na sebe vážně hodně pyšná. Bylo to náročné. Spaní v maličkých chatičkách, společné umývárny a sprchy (peklo!), každodenní náročný sportovní program, dva velké cyklistické výlety, orientační běhy, celotáborovka, sportovní turnaje, kánoe. A do toho všeho komáři, klíšťata a příšerná vedra. Jak já miluji tyhle kolektivní výjezdy! Domů jsem přijela značně vyřízená. S příšerně poštípaným tělem, zácpou, zpocená, neumyté vlasy, chlupaté nohy, krosna špinavého prádla, zaprášené kolo a opálené brýle. Prostě letní sportovní kurz. Když opominu všechna tahle negativa (já jsem prostě pesimista, s tím nic nenaděláte), celý kurz byl skvěle zorganizovaný. Byl náročný na fyzičku, ale vyzkoušela jsem si hromadu sportu a úplně neskutečně moc jsem se zamilovala do softballu. Dokonce už jsem hledala nějaké kluby v Praze, které by byly ochotny přibrat absolutně neschopného a zbytečného, ale zároveň nadšeného nováčka, jako jsem já. No vením nevím. Každopádně se ve mně díky kurzu probudila taková tak dravá soutěživá Julie, co musí všechno zkusit, být v tom první a bojovat do posledního dechu. Taková jsem byla naposledy v páté třídě.

Z cyklisťáku mi asi totálně hráblo, protože jsem se včera upsala, že budu dělat vedoucí na dětském táboře. Já. Já a vedoucí. To absolutně nejde dohromady. Ale řekla jsem si, že celé prázdniny prosedím na zadku doma, žiju jenom jednou, má se zkusit všechno, tak proč do toho nejít. Třeba poznám nové lidi (haha, tohle vyloženě miluju), třeba se naučím víc pracovat s dětmi (nějak jsem asi zapomněla, jak moc to s dětmi vlastně neumím) a bude to nová zkoušenost (tak tohle je kec století). A jestli přežiju tohle, přežiju snad všechno. 

Uvědomila jsem si, že můj život pluje v takových vlnách. Snad celý rok byla taková zvláštní vlna, ve které se toho událo hodně, ale v podstatě to byly věci, které jsme očekávala. Maturita, přijímačky, vysoká, zkouškové. Tohle všechno patří k životu, který vedu. K mému "studentskému" životu. Ale neděly se takové ty zajímavé věci, které přichází z dálky, úplně náhodou. A přesně tyle události mě mění nejvíc. Třeba to, když jsme omylem vyhráli softbalový turnaj. Nebo když mi kamarádka (pozor, nová kamarádka, nová!) napsala, jestli s ní nechci na tábor. Nebo když jsem vyšlápla na kole 50 kilometrů. Nebo když jsem si pustila skvělý film. Nebo když si chovám svého malého bratrance a on se na mě směje. Když přijdu do místnosti a přiběhne ke mně Edíček a radostně mě začne obíhat dokolečka. Nebo když slyším zpěv ptáka, který jsem nikdy před tím neslyšela. Když si prohlížím divokou kachnu z metrové vzdálenosti a jsem úplně okouzlená zbarvením jejího peří. Prostě tyhle náhodné zážitky mě formují nejvíc. Formují mě uvnitř. Cítím, jak se s každým nečekaným prožitkem měním k lepšímu člověku, k jinému člověku. Prožívám. To je nejdůležitější. Cítím, že žiju. A všechno dobré, co pluje kolem mě, se snažím chytit...

chyt to

by Tomáš Rasl