Otevřená zpověď nespokojené socky

13. 03 2017 | 12.09

jobsPatřím mezi ty, kteří nikdy nebyli nijak vyhranění a nikdy přesně nevěděli, čím chtějí být. Měla jsem spoustu snů a představ, ale nedostalo se mi úplně svobody v rozhodování, jakou cestou se vlastně vydám (říkám to po sté a jistě to zopakuji po sté prvé, vnímám to totiž jako velkou újmu). Sama říkávám, že bych si raději špatně vybrala sama a mohla nadávat sama sobě, kdežto takto si připadám už dobrých 15 let bezmocná. Taky si slibuji, že svým dětem do toho kecat nebudu.

Jako malá jsem chtěla být doktorkou, architektkou či designerkou, aranžerkou, archeoložkou a v neposlední řadě učitelkou v mateřské školce. Nicméně ve svých třiceti letech se živím jako sociální pracovnice (to "živím" je velmi nadnesené) a jako servírka/obsluha v cateringové společnosti.

Od léta jsem v docela radikální krizi. Jednak to u nás v práci není úplně růžové. Samo o sobě by celé to zákulisí a zázemí mohlo vyčerpat do morku kosti. A pak ne nadarmo mi říkal můj někdejší šéf, že cílová skupina se má střídat po dvou letech. Pracuji s malými přestávkami 4 roky se seniory a hořím. Když to sečtu a podtrhnu, dělám práci, která mě nebaví za 13 000 čistého a mám toho dost.

Dokud jsem byla single, nevadilo mi trávit v práci 6 - 7 dní v týdnu, tedy pracovní týden v mé práci a víkendy na brigádě v cateringu. Někdy vznikají vtipné situace, když opilý host zkouší řeči typu: "Měla ses líp učit a nemusela jsi pinglovat." Tolikrát jsem měla chuť říct: "Víte pane, mě doma leží dva diplomy z Karlovy univerzity".

Našla jsem bezva muže, potažmo bezva rodinu a můj čas začíná být drahý. Víkendové noční mě dostávají do úzkosti, protože jsem si vědoma toho, že bych mohla být s ním nebo bych se mohla věnovat zútulňování domácnosti apod. Výsledkem je, že do práce chodí tělo bez duše a na brigádu asi poněkud nepříjemná servírka. (Tolik sebekritiky jsem od sebe nečekala). Vrchol všeho byl, když jsme se s drahým domluvili, že si jeho rozestavěný domek necháme a já přistoupím k hypotéce, abychom vyvázali jeho ex. Paní v bance si vzala můj hrubý příjem a říká: "Čistého, že ano?" A já na to: "Ne, to bohužel ne." Paní vše naházela do šikovného prográmu, aby mi sdělila, že mi chybí ještě minimálně 4000 čistého. Vjel do mě hrozný vztek, že přece nemůžu dělat za tak malé peníze a musím s tím něco udělat!

Řekla jsem si dost a konec fňukání! Každému jinému bys poradila změnit práci, změnit obor. Oprášila jsem tedy životopis a prošla nabídky práce na ÚP a na pracovních portálech. Výsledkem je, že jsem byla pozvána na pohovor do pojišťovny, kde jsem během pohovoru zjistila, že to nějak smrdí a že se mi takové jednání nelíbí a že tabulky, které bychom měli plnit, jsou v našem městě nemožné. Spolu s dalšími dvěma (z celkových čtyř) jsem se rozhodla odstoupit z výběrového řízení. Z dalších volných pozic mimo můj obor se neozvali. Zkoušela jsem pojišťovnu, banky, obchodní pozici ve firmě, s níž mám skvělé osobní zkušenosti, zkoušela jsem asistentku týmu, který mi kdysi zprostředkoval stáž... Marně. Jsem zaškatulkovaná "socka". Obeslala jsem tedy i svůj obor a byla pozvána na dva pohovory. Napadlo mě však zeptat se včas na mzdu a výsledek byl asi takový, že bych nevydělala ani tolik, co teď a do práce musela ještě dojet 20 nebo 50 km. Takže jsem se omluvila, poděkovala a popřála hodně štěstí při hledání vhodného uchazeče.

Nevzdala jsem to. Říkala jsem si, že bych se měla zamyslet, zvýšit své kompetence a třeba si udělat nějaký kurz nebo alespoň oprášit angličtinu a zkusit nějaké pozice v nadnárodních společnostech. Díky tomu jsem objevila vynikající lektorku (soudě dle její bezva blogu na píše).

Ale i přes to všechno se vracím k té základní otázce, kterou řeším od doby "Holčičko a čímpak bys chtěla být, až budeš velká?". Nevím... Stále v sobě nosím obrovskou křivdu, že jsem tehdy nemohla jít na pedagogickou školu (byť si objektivně myslím, že bych se nedostala přes tělocvik). A když už jsem se našla na soukromé podnikatelské, musela jsem vyhovět rodičům a přejít na gymnázium. Pamatuju si, jak jsem vyšla devítku, nastoupila na střední a najednou byla dospělá :-) Škola nás vedla k poměrně velké zodpovědnosti s přiměřenou svobodou. Měli jsme krásné školní kroužkové bloky (každý se mohl rozhodnout, jestli bude psát vše do jednoho a chodit tak do školy s kabelkou nebo bude držet základkový mód a povede vícero sešitů). Měli jsme spoustu projektů, aktivní výuku a užitečné předměty jako základy občanského práva, základy ekonomie atd. atd. Hrdě jsem jezdila do školy vlakem a učila se nazpaměť "Definici práva v objektivním smyslu, která je souhrnem právních norem, jež jsou vyjádřeny zvláštní státem uznávanou formou, jejichž zachovávání je státem garantováno a nedodržování státem sankcionováno." Připadala jsem si důležitá, těšila jsem se na stáže na recepci v zahraničních hotelech. Přičichla jsem k IT, kde to konečně nebylo "opiště text ve Wordu a pak si můžete hrát". Bylo to IT, kde nás i jako holky drtili na složení počítače, učili základy programování, weby (v té době!!!). Měla jsem se za sebe rvát... Dneska bych měla přehled o ekonomii, právu, IT, bankovnictví a plynule hovořila minimálně dvěma jazyky.

Místo toho jsem po jedné, dvou scénách sklopila oči a šla na přijímačky na gympl, které jsem nějakým omylem konečně udělala. Nastoupila jsem znovu do prvního ročníku, do klasického českého školství, kde se aktivita trestá. Vrátila jsem se k chemii, fyzice, biologii, kterým jsem nikdy nerozuměla. Se čtverkami a jedním reparátem jsem dolezla k maturitě a maminčíným fórkem se dostala z osmi vysokých škol na husitskou teologii v kombinaci s psychosociálními studii na UK. Myslela jsem si, že budu psychložka, terapeutka a ono nic. Až někdy ve druháku nám přiznali barvu, že na to bychom museli studovat na fildě jednooborovou psychologii a nebo mít terapuetický kurz, který trvá pět let a stojí kolem 150 000. I tak mě neuvěřitelně bavily všechny ty psychologické discipilíny a metody sociální práce...

Mé sny se pomalu rozplývaly. Na praxi jsem zjistila, že nemůžu být "paní Zubatou" a dělat na klasické sociálce, že by mě zabilo řešit cizí rodinné problémy. Naopak senioři mě trochu "chytli" při mé první pracovní zkušenosti. Když jsem poznala lidi s Alzheimrem, začalo mě to dost zajímat. Snila jsem o vývoji komplexní péče o seniory - včetně duchovenské činnosti, nejnovějších terapií, aktivní tvorbě vzpomínkových kufříků a jiných. Ale realita v sociálních službách je jiná. Po čtyřech letech téhle honby za ničím mě už neoslňuje ani pán hovořící se svou mrtvou manželkou. Vím, že v této fázi jsem už špatný sociální pracovník a potřebuju změnu.

Ale kudy kam?

A na závěr můj oblíbený článek...