Zamilovaná?

28. 04 2016 | 17.10

Předtím, než se pustím do líčení podstaty nadpisu, mám vnitřní potřebu obhájit skutečnost, že jsem přes rok mlčela a nenapsala ani čárku. Po pravdě, článek jsem během celé té doby rozepsala asi pětkrát. Jenže vždycky jsem po pár řádcích přestala a vše vymazala. Vlastně ani teď nevím, zda nakonec kliknu na tlačítko "zveřejnit" či za pár minut kliknu na křížek okna prohlížeče a půjdu se učit. Ano - učit. Vysvětlím jindy.

Hlavní příčinou jest to, že na mě v únoru minulého roku všechno nějak prazvláštně dolehlo. Tím "vším" myslím hlavně pracovní záležitosti, ale i vztah, rodinu... vlastně i těch nepatrných a zdánlivě přehlédnutelných problémů bylo najednou víc a víc. Uzavřela jsem se do sebe, s nikým se moc nebavila a nejraději byla opravdu jen sama se sebou, zahleděná ve vlastních myšlenkách a pocitech, které jsem zkrátka neměla potřebu proměňovat v písmenka. Už je to pryč. O tom třeba příště.

Má náplň práce je specifická v tom, že většinou v týdenních až čtrnáctidenních cyklech střídám práci v kanceláři na území našeho státu s cestami na Ukrajinu, do Ruska a poslední rok a půl i do Polska. Abych zabila dlouhé večery na hotelových pokojích, snažila jsem se vrhnout do světel neznámých měst. A protože to je poslední dobou jen samá Varšava, Varšava nebo Varšava, v jistých kruzích jsem tam již jako doma. Dobře, ne zcela jako doma, ale řekněme, že již tam znám dostatek lidí na to, abych mohla čas, který nehodlám vyplnit výjimečně učením, zafláknout nějakým tím společenským vyžitím.

Jarní chladný páteční večer a splín, vše umocněné atmosférou státu, kde drogy nejsou drogy, opona není opona a sklep není sklep. Asi po čtvrt roce jsem vyrazila se svým tamním kamarádem ven s tím, že si provětrám hlavu noční vycházkou i polským chlastem. A tak jsme ve dvou seděli u stolu a kecali o věcech důlěžitých, méně důležitých i naprosto irelevantních, když v tom sáhl po zvonícím telefonu, po krátkém rozhovoru s druhou stranou se usmál a pravil, že kamarád pije o kousek dál a že tedy pojďme za ním. Možná záměrně nezmínil skutečnost, že u stolu bude dalších dvacet lidí. Lidí, které by běžná populace označila za ujeté. Lidi zabývající se magií, což sice není můj obor, ale řekněme, že mi toto téma není úplně cizí. Ach, kdeže loňské sněhy jsou!

Sedla jsem si mezi ostatní a snažila se zapamatovat jména a přezdívky těch, jimž jejich stav dovoloval verbálně komunikovat tak, abych jim rozuměla. Teprve poté jsem si všimla, že sedí hned vedle mě. Ta, již budu pro možné budoucí potřeby tohoto blogu označovat jako Toruviel (teď mi dochází, že tvůrci filmového Hobita vyžrali postavu Sapkowského). O pár centimetru vyšší než já (ach!), hubená, tmavooká, v černých dlouhých šatech, s tajuplným úsměvem na rtech. Reálný věk těsně před třiceti, avšak vzhledově slabých dvacet. Na ostatní zhlížejíce s mírným povýšením. V konverzaci flirtovní a dvousmyslná, se schopností vás natlačit do rohu a tam vás donutit prozradit největší tajemství. A to jsem se fakt před ní nechtěla zmiňovat o Déčku!

Už ve chvíli, kdy mi podala ruku, jsem byla ochotná věnovat veškerou svou energii, čas (a snad i kus duše) právě jí. Vzplanulo ve mně to, čehož jsem u ostatních většinou příčinou já sama, v těch situacích však chladná, odtažitá, odměřená. Cynik by pravil: Karma. Hodiny ubíhaly rychleji, než jsem doufala, takže jsem se snažila každou větu volit rozvážně a moudře. Tohle je totiž jedna z těch neopakovatelných příležitostí, ve kterých se rozhoduje, s jakým pocitem z vás ta druhá osoba bude ten večer odcházet a jaký úspěch bude mít další pokus o navázání kontaktu v budoucnosti.

Jestli mne bohové v tu chvíli pozorovali (a já věřím, že to celé zřejmě i připravili), museli se neskutečně bavit. Alkohol sehrál svou roli, tudíž má mysl již nebyla ryzí, avšak snažila jsem se dát to nejlepší z Kari. A snad jsem i dobře mířila, jelikož při loučení mi bylo věnováno objetí, u kterého jsem si kdesi v koutku svého nevěrou zčernalého ale touhou ovládaného srdce přála, aby nikdy neskončilo. Jenže skončilo a nechalo v mém nitru ránu. Hlubokou a jen těžko se hojící. A já zase po tak strašně dlouhé době cítila to, čemu se říká zamilovanost. Vzplanutí, které nekončí ranním letmým polibkem na čelo té, v jejíž posteli jste se probudili a následným odchodem domů. Tohle je TEN vrchol, který zřejmě nikdy nezdoláte, ale stejně máte potřebu to bezhlavě zkusit, protože prostě MUSÍTE!

... jenže se cítím ztracená, bezradná, protože aktuálně balancuji nad propastí nejistoty. Neodepisuje. Nechci jí volat, protože nechci působit, dotěrně. Na druhou stranu nevím, zda příčinou jejího mlčení je nezájem či jen časová zaneprázdněnost, jež má za následek fakt, že prostě jen zapomněla odpovědět a v myšlenkách se k tomu již nevrátila. Zřejmě jsem se nezapsala dostatečně výrazně.

Tahle situace ze mně nedělá tu sebevědomou a racionálně uvažující Kari. Cítím, že působím jako puberťačka čekající na esemesku idolu z vyššího ročníku. Bojím se, že ona to pozná a tím ztratím na ceně. Nenávratně, navždy. Ale zase chci mít jistotu, že tohle celé nepadne jen na tom, že jsem se bála připomenout.

Karolíno! Buď charakterní, buď úžasná, buď diplomatická, buď sebejistá. Buď taková, po jaké touží ti, kterým nikdy nebude dána jimi vytoužená příležitost. Ukaž jí, že za to stojíš. A za co vlastně? Za další večer u jednoho stolu? Za další objetí? Polibek? Noc? Jen jednu? Ať už to bude cokoliv, bude to zakončené bolestí z toho, že už to končí. Jenže já musím, ať to dopadne jakkoliv.