Jak jsem nejedla

11. 04 2017 | 12.26

Po dvou dnech na vodě: Musím se přiznat, že jedinej důvod, proč jsem se ještě nenajedla je, že jsem to napsala sem na blog a styděla bych se. Dneska ráno pro práci mi bylo fajn, říkala jsem si, že je to super, že pocit hladu člověk nemá pořád, spíš jsou to jen takové epizodky, ale když je člověk přečká, tak je mu zas docela dobře. Pak jsem šla spát, jenže mě po probuzení začala pobolívat hlava, zkusila jsem ještě víc spát, hlava mě pořád bolela a navíc mi bylo dost slabo. Pilota taky bolí hlava, ten zatím také nejí. I jen si dojít do sprchy byl docela výkon, jako by mě nohy nechtěly nést. Pilot se mě bál i pustit do práce, že neví, jestli bych měla řídit. Říká ten, co musí řídit letadla a odmítá se najíst, dokud se nenajím já. Nejhorší  na tom všem jsou ale ty chutě. Celej den vidím před očima pufovaný chlebíček namazaný burákovým máslem a s kolečky banánu na vrch. Nebo dva. Nebo tři! Skoro bych za takovej chlebíček vraždila. Dlouho jsem si lámala hlavu, jestli bych si mohla vzít aspoň banán nebo pomeranč. A nebo obojí! A hlavně jsem přemýšlela, proč to kua vlastně dělám, když do kuchyně je to pár kroků a rázem bych byla osvobozena z téhle mizérie.  Ani nevím, jak jsem to nakonec vydržela. Je pravda, že teď v práci jsem na tom líp, pač mám jiný věci na práci, než myslet na jídlo. Když přes den nic nedělám, jenom pospávám a válím se, tak je jasný, že budu myslet na jídlo, žejo. Cestou do práce jsem si zašla koupit dva banány a kokosovou vodu. Nevím, jak náročná bude noc, možná budu muset fungovat na plný obrátky a budu skutečně muset šáhnout po nějaké energetické vzpruze. Banány jsem jako krabičku poslední záchrany nechala v autě, aby mě v kanceláři moc nelákaly. Kokosovou vodu mám neotevřenou na stole. A volá na mě, že je to voda, tu přeci můžu. Nebo ne?  

Po třech dnech: Dneska je mi o dost líp. Nebolí mě hlava. Kokosová voda je pořád nedotčená, stejně jako ty banány. Dneska jsem si zvládla i trochu zacvičit s hamakou a o chlebíčku už se mi ani moc nezdá. Ráno jsem si říkala, že bych to ten tejden mohla vydržet, ale teď už se mi to moc nezdá. Připadá mi, že už teď to musí být nejméně týden, co jsem jedla na posled. Cítím neustálé napětí. Řekla bych, že je to hlad, ale ne tak, jak ho znám. Netýká se to žaludku, je to jakýsi tlak v hrudníku, který mě vyčerpává. Moc se těším, až se najím, že tohle příšerný napětí opadne. Oddychnu si pak asi tak, jako když přijdete uhonění domů z práce a praštíte sebou na gauč. Navíc jsem už zhubla víc než tři kila, nemůžu na sobě už najít žádnej tuk a bojím se, že mi teď tělo sežere svaly. Takže se spíš rozhoduju, že tejden to nebude. Taky jdu v neděli do práce, to by měl bejt šestej den a to bych tam byla asi úplně mimo.

Po čtyřech dnech: Hurá, nemusím do práce. Dneska jsem spala 10 hodin v kuse, válela jsem se, že bych něco dělala to nešlo, maximálně jsem zvládla hrát s Pilotem hry na počítači. To děsný napětí je pořád tu a nedá se to vydržet. Sprchu jsem si dala v podřepu opřená o zeď.

 

Na začátku pátého dne jsem rozdělala kokosovou vodu. Zajela jsem si do obchodu, kde jsem takřka lezoucí po čtyřech nakoupila nějakou zeleninu a doma jsem si uvařila polívku. Musela jsem si dát do kuchyně židličku, aby to se mnou při vaření nešvihlo. Na ní jsem seděla a vyčerpaně funěla. Polívku jsem si zatím dala bez soli, aby z toho tělo nemělo smrt. Moc jsem jí nesnědla, žaludek se mi nějak scvrknul (a taky byla hnusná - nesolená :D). Od šestého dne jsem se vracela k normální stravě. Ještěže tak, v práci to byl mazec a jsem přesvědčená, že bych to nezvládla.

Půst jsem si tedy moc neužila. Musela jsem dost tlačit na pilu a byla jsem bez energie. Možná, kdybych měla trochu víc tuku na spálení, tak jsem mohla vydržet dýl, ale možná je to jenom výmluva. Nadruhou stranu vliv půstu na mou psychiku se mi líbil. Cítila jsem se klidná, žádné deprese, nebo pocit nanicovatosti (to asi, že jsem se měla dost na co těšit - na jídlo!). Zase jsem se těšila domů z práce, že se uvidím s Pilotem a zase jsem se k němu moc ráda tulila. Pořád jsem ho hladila a řekla bych, že jsem se cítila zase zamilovaně. Jaká škoda, že tento pocit neměl moc delšího trvání, než samotný půst. :( 

Takže, až se budu chtít zase zamilovat, dostanu rakovinu, nebo ztloustnu, tak si to zopáknu. Do té doby, ať žije dobré jídlo! Jo ale jen teda na osm hodin denně.