Že by svatba nebyla?

10. 06 2017 | 09.38

Včera večer jsme se pohádali. Ale fakt hnusně a moc. A vážně jsem začala přemýšlet jestli si ho chci vůbec vzít a mět s ním rodinu. Hoooodně věcí jsem si uvědomila. Věcí, které tady sice byly už od začátku, ale které jsem tak nějak neřešila. Jenže mě to začíná vadit. A vadí mě jak se ke mě chová a vlastně uplně všechno.

Tak například včera hned ráno mě dloubá metrem (takým tím rolovacím) do zad tak mu říkám, že to bolí. Musel to udělat eště jednou tak jsem se ohnala. Je to snad logické, že když se řekne "je mě to nepříjemné" tak toho ten druhý nechá. A když nenechá, tak se budu nějakým způsobem bránit. A byla jsem špatná já, protože je se mnou dneska zase řeč.
Děláme blbosti, což je fajn a vlastně si to užívám ale tak když už jde na svoje oblíbené "válečky" bo jak tomu říká, tak mu jako vždy říkám, že to prostě bolí a ať toho nechá. Samozřejmě pokračoval s tím, že mě vdí všechno. A pak se diví, že po něm zaječím a vyjede mě ruka. Tak ku-va, když víš, že mě všechno vadí, jak říkáš, tak to nedělej.

Milý pán je zvyklý usínat u PC, u filmu. Jenže já ne. Já chcu někdy taky usnout tak, jak jsem zvyklá já. V tichu a potmě. Jediný jeho argument je ten, že stejně usnu. Ale to, že se mezitím, než jde spat on ještě dvakrát proberu a znova musím usínat, to už nevidí. A sorry, ale nevím kdo má rád roztrahný spánek. Jako proč by jsme někdy nemohli usnout podle mě? Može byt rád, že mu v 10 večer nevypnu počítač, vyhodím pojistky a du spat. A když už chcu takto usnou, musím jít do obyváku a to stejně minimálně slyším, na co se dívá, protože ono v 11 večer je plno rušivých zvuků v okolí (podle všeho) tak to musí mět zesílené až do kuchyně.

Pokaždé mu říkám, ať ty monérky prošacuje, než je hodí na prádlo. Samozřejmě počítám s tím, že to udělal, když mě to minimálně tvrdí a pak vybírám z bubnu rozmočený kapesník a kukuřicu a kdesi cosi. Však ono se to vypláchne. No ne, můj milý akorát tím tu pračku časem zasereš a ucpeš a nevím, jak ty, ale mě se nezdá, že by sme momentálně měli na novou (ono to možná pravda není, ale nějak ho to naučit musím). O splachhování vany, ani nemluvím. Když jde večer do sprchy (já už obvykle ležím) tak ráno musím vzít sprchu a z toho dna ten prach a to všechno spláchnout, pomoct tomu rukou, protože už je to samozřejmě zaslchlé a hnusné. A když mu toto řeknete, tak hledá akorát nějaké smítko na vaně, že já po sobě taky nesplachuju.
A eště se dozvím, že ho sekýruju nebo co to valil. Takže montérky si pere sám. Ještě to neví, má za to, že si dělám srandu ale posledně mě to přestalo bavit. Esi se má zasrat pračka, tak ať já mám čisté svědomí. A říkala jsem, že se zeptám maminky jeho, jak to měl nastavené, když ještě býval tam. Protože se mě nechce věřit, že by zrovna ona dělala něco, co nemusí.

Už jakou dobu nejde nad dřezem světlo. Bohužel, je barák tak blbě udělaný, že i když je den, tak stojím zádama k oknu a u toho dřezu je prostě šero. Pak mě bolí hlava, oči, všechno. Ale on si to neuvědomuje, takže je všechno cajk. Uznávám, že tam vypadá startér jinak, než má, tak se chtěl zeptat taťky, který měl dojet, ale chytli ho záda, tak nedojel.... Ok, fajn. Ale máme tam jét, tak navrhnu, že se prostě světlo odmontuje a vezme se a taťka mu može všechno ukázat. Vyjádřil se tak, že se nevyjádřil. Takže jako on ani nehodlá hledat řešení. Nějaké, přístupné, jakékoliv? Nepotřebuju nutně kupovat nové. Ale tak když vím, že tam jedu, tak to světlo vezmu, když to jinak nejde. Neváží tunu. Dneska to světlo plánuju odšrubovat, než dojde z hraní.

Co tu býváme, chcu garnýž, tyč cokkoliv do kuchyně na záclony. Když se dali záclony do ložnice a obyváku, sám uznal, že to tu teď vypadá zabdlenějc. A do kuchyně to tak nechce jako? Proč by měl, že jo. On to nepotřebuje a já se přizpůsobím.

Ale mě už nebaví se přizpůsobovat. Chcu chlapa, který je schopný - ne schopný, to on je. Který je ochotný udělat pro mě víc, než základ. Chcu aspoň dva dny v týdnu jít spat podle mě. Se vším všude. Nehodlám každé jeho oblečení před tím, než ho dám do pračky vynést na dvůr a vytřepat a vybrat. To može udělat on, když to na praní dává. Pak abych si na praní vyhranila hodinu. Nechcu si kurvit oči víc, než je třeba jenom proto, že nehodlá najít řešení. Chcu chlapa, který respektuje, že mě "všechno vadí". Chcu chlapa, který mě prostě řekne miluju tě a dá mě pusu i jindy než při odchodu a příchodku. Opravdu toho chcu tak moc?

Poslední dobou mám fakt pocit, že je sobecký sebestředný a hlavně, ať je co nejvíc po něm. A já jako co?

Když si chcu sednout a probrat to a povykládat si o tom, tak buď odbíhá od tématu, nebo má najednou něco na prácu, jenom aby to se mnou nemusel řešit. U něho je kompromis to, že se prostě přizpůosbím, zatnu zuby a budu držet hubu a krok. Ale jako sorry ale takového si nehodlám brat a už vůbec nechcu aby takový člověk vychovával moje děti.

Jak je možné, že jsem to dřív neviděla. Nebo nechtěla vidět? Měla jsem za to, že mám ideálního chlapa, ale momentálně čekám jenom na to, až se rozjede eshop, osamostatním se po finanční stránce a půjdu dopryč.

Musím jí nadopovat Eminu antibiotikama a sebe nechat pokousat...