Ze srdce

15. 02 2017 | 14.01

Ze srdce

Pro Peťu T.. Jelikož bez čtenářů to nejde. .)
9.2.2017, Maia

 *

Tady.

V mé hrudi.

Taková temnota. Střípek, o kterém se tatínek nesmí nikdy dozvědět.

Ale...

Všimli jste si někdy, jaká je v temnotě krása?

 

*

Tančila jsem, dokud každý sval v mých nohou nekřičel bolestí, otec měl v očích takovou pýchu, když mě viděl performovat, když jeviště patřilo pouze mne, a já se cítila celistvá a šťastná.

První vystoupení bylo plné světel a vzrušení a pocitu dokonalosti.

Druhé vystoupení mé štěstí ještě zvětšilo.

Teď mělo přijít třetí. A bude dokonalé.

 

Tančila jsem a pak upadla a zděšeně vykřikla, jelikož já nepadala, nikdy, ne . Ale teď jsem spadla a tanečníci okolo utichli, jelikož ani oni nebyli zvyklí vídat něco takového.

Okamžik zmrazený jako polapená realita fotografie, a pak se jedna osoba pohnula, vystoupila z davu a došla ke mně.

"Jsi v pořádku?" zeptal se modrooký tanečník a klekl si vedle mě.

"Nikdy jsem nespadla." Odvětila jsem hloupě a zasyčela, když se dotkl mého kotníku.

"Když jsem okolo, věci občas mívají tendence rebelovat proti řádu." Odvětil a v očích měl smích.

"Takže přinášíš smůlu? zeptala jsem se příkře, strach ze zranění byla temná bestie, která se mi usadila v žaludku a bolestivě si prokousala cestu vzhůru, kde se sevřela kolem mého srdce. Nebo to možná bylo naopak. Temnota v mém srdci se rozepjala všude uvnitř mě a líně se protahovala, svobodná, mou bolestí a panikou na chvíli ven z klece. Tyto emoce měla ráda.

Tanenčík na mě pohlédl, v jeho pohledu stopa smutku. "Ne. Někdo kdysi řekl, že není světlo bez temnoty, oheň vždy vrhá tančící stíny a každý začátek musí mít konec. Takový je přirozený řád věcí. A změna je nutná."

"Myslíš evoluci?" zeptala jsem se jej netrpělivě.

"Možná. A není má chyba, že se věci kolem mě z nějakého důvodu dějí." Opatrně mým chodidlem pohnul ze strany na stranu. "Trénuješ příliš." Odvětil a zněl podivně napjatě.

"Potřebuji cvičit, dokud to nebudu umět."

"Ubližuješ si," odvětil, pohled upřený na mou nohu.

"Chci, aby bylo mé představení dokonalé. Na tom není nic špatného. Bez ambicí se člověk v naší branži nikam nedostane."

"Dokonalost neexistuje, jelikož není v našich osudech, aby..." Chlapec zaváhal.

"Co není v našich osudech?" zamračila jsem se a nechala jej pomoct mi vstát.

"Co je to dokonalost? Absence změny? Chaosu?" odvětil a jeho ruce mě držely za boky, když jsem zkoušela našlápnout na zraněnou nohu. Pevně jsem stiskla rty, když jsem ucítila bolest, a pak vyjekla, když mě tanečník chytil pod koleny a lehce mě zvedl do náruče.

"Co to... dej mě dolů! Všichni se dívají!" zasyčela jsem.

"A to je špatně?" Ve tváři měl něco klukovského, hravého, a zároveň arogantního a neodolatelně přitažlivého. Šokovalo mě, když jsem si náhle uvědomila, že jej chci. Ta myšlenka pouze prolétla mou hlavou, ale když jsem se nad ní pozastavila, rozepjala se jako nenažraná věc, nárokující si každičký kousek mé mysli.

A já, prostě a jednoduše, toužila.

A temnota v mém srdci vyžadovala, abych ji tomuto tanečníkovi s modrýma očima ukázala, a pak si jej ukradla pro sebe a už nikdy jej nenechala odejít.

Podivné pocity způsobily, že jsem zaraženě mlčela, když mě bez problémů nesl k trenérovi.

"Bolí to hodně?" zeptal se tlumeně.

"Ne. Ne když na tom nestojím."

Tanečník na mě pohlédl a lehce se zamračil.

"Jak se jmenuješ? zeptala jsem se, jelikož jsem si nemohla vybavit, že bych kdy jeho jméno zaslechla.

Chlapec se zarazil tak prudce, že jsem se jej s vyjeknutím chytila kolem krku, tak rozhodně a svižně kráčel a tak nečekaně přestal. Tiše zaklel, udělal další krok pro chycení rovnováhy a pak na mě shlédl.

"Opravdu to chceš vědět?"

Nejistě jsem se usmála a přikývla.

 

Byla jsem tak rozčílená, když jsem pospíchala domů.

Jak mohl? Jak jen mohl?

 

*

Stála jsem pod markýzou, opírala se o svou hůlku a skrze provazce vody padající z jejího okraje jsem zírala na teplé, žluté světlo lamp, v jejichž kuželech jsem déšť mohla sledovat. Byla jsem promočená, podivně mi to ale nevadilo. Na dešti bylo něco uklidňujícího, i na takové strži, a nefoukal studený vítr, bylo léto a teplo.

Za zády mi cinkl zvoneček. Otočila jsem se a sledovala muže zamykat svůj obchod.

"Natolik milujete můj skromný krámek, že zde plánujete nocovat do jeho znovuotevření?" zeptal se lehce, když mi došel k boku. Převlékl se z roztomilé uniformy do obleku, který, ach, nebyl muž v obleku slabostí každé z žen? A tento byl obzvláště dobře stavěný. Kde byla spravedlnost, když měl cukrář postavu modela? V ruce měl papírovou krabici plnou, hádala jsem, čokolád. Nebo zákusků. Nebo v ní byl dort. Nakonec, stáli jsme před jeho cukrářstvím.

"Kde je nějaká spravedlnost, když každý den mlsáte a stejně... jste v dobré kondici?" zeptala jsem se lehce rozmrzele a mávla k jeho sladkostem.

Jsem horlivý zastánce nespravedlnosti." Odvětil a v hlase i očích měl smích. Rozevřel černý deštník, který byl obrovský, hravě by pod sebe schoval tři lidi, nebo malou školku. "Mohu vás doprovodit, slečno?"

"Myslela bych, že člověk s vaší profesí bude mít sladkého plné zuby." Ignorovala jsem jeho otázku a stále sledovala krabici. Co v ní asi bylo?

"Naopak. Pokud zemřu, zemřu šťastný a žilami mi bude proudit tekutý cukr."

"Ne čokoláda?"

"To je váš cíl, slečno?" zeptal se a já se uculila.

"To by bylo kruté, jelikož miluji čokoládu a ta by byla uvězněná pod mou kůží, mimo můj dosah."

"Ah. Pravda." Položil deštník na zem a plynulým pohybem otevřel krabici. "Nabídněte si. Bolí mě sledovat, jak očima svádíte mé sladkosti a na mne ani nepohlédnete. Víte, jak efektivně srazit mužské ego."

"To nemůžu," zamumlala jsem a přikročila blíže. A zasténala. Ovocné košíčky. Ten muž byl Ďábel. Nebo jeho advokát. "Možná jeden."

Arogantně jsem ignorovala cukrářovo tiché uchechtnutí.

"Nuže, slečno?" Naklonil ke mně deštník.

"Čekám na tatínka." Odvětila jsem. "Má pro mě každou chvíli přijet."

"Vždy čekáte na svého otce?" zeptal se mírně a já na něj podezíravě pohlédla. Byla to výzva?

Pozvedl jedno obočí a nabídl mi rámě.

Ach ano, byla. Odfrkla jsem si a přijala.

Paže cukráře byla příjemně pevná, a i když mi čas od času vynechala noha, jeho stisk byl jistý a po chvilce jsem nepochybovala, že by mě nenechal spadnout. Byl to hezký pocit. Kráčeli jsme opatrně mezi kalužemi, muž byl gentleman a raději prošel vodou, než abych si namočila balerínky – vyzkoušela jsem to a schválně jej navigovala skrze problematické úseky ke zkáze jeho bot.

Nic na to neřekl, pouze se mírně usmíval.

"To vám nevadí, že jste mokrý?" zeptala jsem se, když se rytířsky postavil přede mě a svým větším tělem blokoval spršku kaluže způsobenou projíždějícím autem.

Pohlédl na mě. "Vám to vadí?"

"Já nejsem – do háje!" vyjekla jsem, když muž zkroucením zápěstí spustil deštník a bezvýznamně si přikryla hlavu rukama, zatímco má hůlka zarachotila o chodník.

"Je to jen voda." Smál se muž.

"Je to jen voda," zopakovala jsem a měla nutkání se smát s ním, přestože jsem kvůli němu velmi rychle spěla k promočenému stavu. Viděla jsem ve filmech, jak někdy postavy tančily v dešti, a vždy si to chtěla vyzkoušet – potřebovala to vyzkoušet – ale otec mě nikdy nenechal.

"Je to jen voda." Zopakovala jsem a věděla, že potřetí to říct je jako kouzlo. Pravda. Rozběhla jsem se, zapomněla na své ubohé nohy a skočila do kaluže, se smíchem rozpřáhla ruce a otočila se a znova a točila se a pak pode mnou povolily moje zmrzačené nohy.

Deštník a krabice spadly na zem, můj společník mě vzal do náruče a roztočil nás tak rychle, že jsem nadšeně zavýskla a rozesmála se doopravdy, pevně se jej držela kolem krku a se zakloněnou hlavou na svou tvář nechala dopadat déšť.

"Jeden polibek, Ledňáčku?" zeptal se muž.

"Ledňáčku?" zamumlala jsem pobaveně a nechala jej políbit mě tak, jako by to bylo to poslední, co kdy uděláme.

 

"Proč jsi mokrá?" zeptal se tatínek tiše.

"Šla jsem pěšky domů." Odvětila jsem s pokrčením ramen.

"A nohy máš od bláta proč?"

"Skákala jsem do kaluží." Zrudla jsem.

"Skákala jsi do kaluží. S ním?"

"S ním?" Pohlédla jsem na otce. Jak věděl...

 

*

 

Melodie, melodie, noty, noty, a do toho hromy bouře, kulisa, která se ke kousku, který jsem hrála, podivně hodila.

Mé prsty tančily, tak, jak mé zmrzačené nohy nemohly, a můj pohled se každou chvíli stočil k oknům a podívané venku.

"Co vidíš?" zeptal se tatínek tiše po nějaké době a já vstala od klavíru a opatrně, na nejistých, slabých nohou přešla přes místnost, pohlédla na běsnící bouři za okny.

Položila jsem prsty proti chladné tabuli okna a svaly a kosti nohou začínaly být napjaté. Věděla jsem, že za okamžik se pocit změní v bolest a já si budu muset sednout, nebo riskovat, že se několik dní nedokážu postavit a sama někam dojít.

A venku běsnil vítr, provazce vody trestaly vše pod těžkými mraky bouře a ta divokost a nespoutanost mi vzala dech.

Tolik emocí. Energie. Života.

"Vidím svobodu," zašeptala jsem.

"Svobodu?" zeptal se otec s takovým smutkem, ale já to nevnímala. Viděla jsem jen temně modré oči chlapce, který se něžně usmál, když mě provedl v otočce, který trpělivě znova a znova zvedal mé tělo do piruet, dokud nebyly dokonalé, ne, ne dokonalé, s tím nikdy nesouhlasil.

Dokud nebyly plné elegance a života a ohně a... jich dvou.

Což byl pouze jiný výraz pro dokonalost, ale to mu nikdy neřekla.

Tanec.

Nebyl tím, co oči mého otce plnilo pýchou?

"Chybí ti, že už netančím?" zeptala jsem se a zamračila se, jelikož si nemohla vybavit, kdy přesně se mi stala nehoda, která mě zanechala mrzákem.

"Zatančíš mi?" Tichá slova.

Nemůžu, měla jsem na rtech, ale vzedmula se ve mně zlost nad nespravedlností, a touha, šílená potřeba pohybu.

Krok, krok, krok, a nohy bolely, ale udržely mne. Skluz, poskočení, krok, krok, pohupnutí v bocích, mé ruce se zavlnily a prsty jako by přeběhly po klávesách klavíru, líně přejely přes sklo tabule. A zanechávaly za sebou temně modrou stopu, a já se bezdeše zasmála, když jsem poskočila a nedopadla na zem, ale zachytily mě paže, paže chlapce s modrýma očima, a ty byly kolem mně, i když nebyl nikde blízko.

Jen okno, které se roztříštilo pod mým dotekem, nechalo do místnosti proudit zběsilost bouře a já se zasmála...

"Adene!" vykřikla jsem, plná divokosti, touhy, potřeby.

Nebe se roztrhlo, zablesklo se, hrom, v dálce hořel strom, padal a nějaké zvíře ve smrti zavylo svou poslední píseň.

Můj vtipálek. Jméno mého věčného, bouřlivého milence mi rezonovalo v kostech. Zahřmělo znovu, tak hlasitě, že jsem neslyšela nic jiného, jako by se samotný svět rozpadal na kousky, cítila jsem proudy deště proti mé tváři jako prsty milence.

Ach ano. Slyšel mě.

"Adene!" zvolala jsem podruhé a nadechovala se k třetí evokaci...

A tiše zalapala po dechu.

"Neboj se, dítě. Nikdy tě nepustím." Zašeptal tatínek a já shlédla na čepel meče, trčící z mého těla.

Padla jsem do kolen, bouře nebyla zuřivá, byla nezastavitelná a nesla po větrech příslib destrukce. Dům sténal, nedokázal přestát zuřivost hurikánu, slyšela, jak se kousek po kousku rozpadá a naříká.

Otec vytáhl meč a já znovu zalapala po dechu, ležela ve vlažné kaluži z deště a mé krve.

"Nikdy tě nebude mít." Odvětil otec vážně a zvedl meč, a já vykřikla, když přeťal mé pravé zápěstí.

Proto, aby mi hudba nepřipomínala, co on nechtěl.

Proto, jelikož nemohl vzpomínky vymazat bez toho, aby něco obětoval. A nohy už mi vzal.

 

Plakala jsem, netušila proč, ale mé srdce se lámalo na milióny kousků a tatínek mě vzal do náruče a dvěma kroky překročil práh mezi realitami a byli jsme na slunné louce. Když mě nakonec položil něžně na deku, už jsem byla docela klidná a otcův pohled plný vyrovnanosti naplnil mou duši mírem. Zhluboka jsem se nadechla. Vydechla a potřásla hlavou.

Proč jsem plakala? Znovu jsem zavrtěla hlavou. Na tom nezáleželo. Cokoliv to bylo, nechtěla jsem vzpomínat.

Tatínek si sedl vedle mě a otevřel košík s jídlem. "Co si dáš, zlatíčko?" zeptal se a já se protáhla, líně se převalila na břicho, vyhřívala se v paprscích slunce.

"Zranila jsem se?" zamručela jsem a natáhla se po jablku, jen abych zjistila, že jedna má ruka byla pahýl. Znovu se mi sevřelo srdce. A už jsem věděla, proč jsem plakala.

"Bohužel jsem tě od toho nedokázal ochránit, zlatíčko. Ale bude to dobré. Postarám se o tebe."

Líně jsem prsty přejížděla po povrchu mé zmrzačené ruky a mlaskla. Nemělo smysl nad tím truchlit a utápět se ve špatné náladě. Život byl proto, aby se prožíval, plný radosti a slasti. "Mám chuť na čokoládu. Nebo rybu." Odvětila jsem pak zamyšleně a otec na mě upřel postranní pohled.

"Příště." Odpověděl tiše.

 

*

 

Seděla jsem na okapu a sledovala nebe. Levou ruku jsem si držela na hrudi, sevřenou v pěst, a střípek v mém srdci se ve mne bouřil a rozpínal se, dokud jsem ruku neodtáhla a lehce nepootevřela.

A v mé pěsti se přelévala temnota, nádherná, dechberoucí temnota se všemi barvami duhy ve svém nitru, chladná a přesto vroucí, beztvará a zároveň ve formě mého srdce a mých nejtajnějších přání.

Natáhla jsem ji a nabídla temnotu nebi, zavřela oči a přála si...

"Jsi odvážné děvče." Ozvalo se vedle mě a já vyjekla, ruka se rozevřela a temnota zmizela, opět v kolébce mého srdce, zatímco jsem se prsty křečovitě držela parapetu.

A ve vedlejším okně byl opřený muž, kouřil a sledoval nebe. Nedíval se na mě.

"Dobrý večer." Odvětila jsem. Tváře jsem měla rudé. "Nevěděla jsem, že nejsem sama." Dodala jsem se stopou obvinění.

Muž ke mně bleskl pohledem, ale když mu oči padly na mé nohy a mou pravou ruku, jeho obličej potemněl a odvrátil se.

"Je v pořádku, pokud se nedokážete vyrovnat s pohledem na mrzáka. Ne všichni lidé na to mají žaludek," odvětila jsem jemně, jelikož jsem nechtěla, aby se kvůli mně cítil zle. Popáleniny, které ze mne udělaly invalidu na vozíčku, byly ošklivé, nemělo smysl si nic nalhávat.

Muž se ke mně prudce otočil, cigareta mu vypadla z ruky, jako malá kometa se řítila k zemi z výšky celých dvou pater a zanechávala za sebou ve vzduchu žhavý popílek.

Zvláštní, na okamžik jsem měla pocit, že plápolal modře.

"Nevadí mi zranění. Jsou součástí života," odvětil a jeho hlas byl hrubý. "Co nesnesu je arogance, za kterou někdy platí nevinní."

Sledovala jsem jej a mimoděk si přitáhla nohy blíže k tělu, jelikož měl v obličeji takovou zuřivost. Ale to nebyla věc, která mě vylekala. Co mě šokovalo byla bezmoc, zuřivost a tak destruktivní, děsivá touha, kterou jsem náhle jasně viděla a nemohla ji nadále ne-vidět.

"A-" Muž se třásl, zdálo se, jako by se zalkl. Prudce se nadechl. "Maličká." Pokračoval. "Nikdy se nevzdávej svých snů." Odvětil a poslední slovo jako by musel násilím dostat přes rty.

"Sny?" zeptala jsem se tiše.

"Znal jsem dívku, která měla tolik snů jako bylo hvězd, která se natahovala k nebesům a zjistila, že může tančit s kometami a točit se v galaxiích, daleko za hranicemi všeho, o čem jí ostatní tvrdili, že nikdy nemůže mít. Znal jsem dívku, která svým sladkým hlasem ukolébala děsy ke spánku a spánek naučila radovánkám. A znal jsem dívku, která svedla Vtipálka, a když se ji snažil polapit, smála se a utíkala a utíkala a nikdy se nezastavila, jen čas od času jej poškádlila. Která jej tak milovala. Tak milovala. A on miloval ji." Poslední sotva zašeptal.

"Krvácíte." Odvětila jsem znepokojeně a natáhla se, zamračeně a poté s rostoucí panikou sledovala krev tekoucí z jeho nosu, očí, uší.

Muž se zapotácel a křečovitě sevřel rám okna, jako předtím já. "Porušil jsem pravidla. V tomto životě už tě nechytím, Ledňáčku." Odvětil něžně, dotkl se mé tváře.

"Ledňáčku..." zašeptala jsem, srdce mi zběsile bušilo, a poté mě někdo zezadu popadl a vytrhl z okna.

Vykřikla jsem a padala a krev na mých prstech hořela modrým plamenem.

               

*

               

Zírala jsem do televize, v které hrál nějaký akčňák, znuděná, tak strašlivě znuděná.

Jestlipak tam ještě stále byl. Ten chlapec, který dělal tak skvělé grilované ryby.

Měla jsem příšernou chuť na rybu.

Poškrábala jsem se na nose, ale při pomyšlení na to, že bych se pokusila vstát, obléct se a dojet na trh, mě přepadla vlna slabosti.

Umírala jsem.

Kdo by si kdy myslel, že bude umírání tak zdlouhavé a naplněné nudou?

"Ennui," odvětila jsem, pečlivě vyslovovala hlásky. Nuda. Takové vznešené slovo pro něco tak... nechtěného.

Nechtěný...

 

Nic není doopravdy nechtěné. Vše patří, tím či oním způsobem, někomu a on to drží drahé svému srdci. Tady. Nechceš rybu?

 

Ach ano. Chtěla jsem rybu.

"Tati?"

"Ano kvítku?"

"Půjdeme na bazén? Chtěla bych si zaplavat."

Otec na mě pohlédl. "Byli jsme tam včera."

"Není mnoho, co mé tělo zvládne. Částečná beztíže mi pomáhá se cítit trochu více jako normální holka."

"Jsi normální děvče, kvítku." Odvětil tatínek s nesouhlasným pohledem.

"Normálněji normální." Svolila jsem unaveně.

"Jsi nešťastná." Odvětil a v jeho očích byly světy naplněné smutkem.

"Není to tvoje chyba. Děláš pro mě vše, co můžeš," odvětila jsem rychle, protože jsem nesnesla, aby tak vypadal. Můj úžasný, milující tatínek.

Posmál se. "Zítra půjdeme. Dobře?"

Nic jsem na to neřekla, ale v noci, v nejtemnější hodině, jsem došla k oknu a sledovala temnotu, nekonečnou temnotu a hvězdy rozeseté po obloze.

A poté nechala gravitaci, aby si mě nárokovala, a let z patnáctého patra byl tou nejdokonalejší věcí, kterou jsem za svůj život zažila.

Smála jsem se, když jsem, těsně před dopadem, ucítila odpor vzduchu, podivně známý, jako bezpečné objetí dávno ztracené vzpomínky.

               

*

               

Stočená do klubíčka jsem plula v mlze.

Slyšela jsem hlas svého otce, který mě volal. Rozespale jsem se natočila jeho směrem.

Ledňáčku, zaševelil jiný hlas. Zadrhl se mi dech. Vzpomínka.

Modrá, modrá, otočka, smích, vůně ryby, horká čokoláda na rtech, lehké kroky mezi hvězdami.

Polibek.

Temnota za temnotu.

"Kvítku?" Tatínek. Mámivý hlas a láska a bezpečí. Přivřela jsem oči, tělo mi zvláčnělo. Otče...

Aynarike.

Vykřikla jsem a tělo se mi propnulo v křeči.

Aynarike.

Aynarike.

Aynarike.

"Já." Splynulo mi ze rtů.

A svět se roztříštil.

               

*            

Stála jsem na nekonečné pláni a vzhlížela k nebi.

Nekonečná kupole modré, modré, modré, až tam, chyběl tam střípek.

Udělala jsem krok a další a s tichým smíchem se odrážela od bubliny vzduchu k té o kousek dál, dotancovala jsem až ke kupoli a poté složila ruce na své hrudi. Chlad a teplo střípku v mém srdci mi políbily prsty.

"Tady." Odvětila jsem a vložila jej do kupole.

Cvak.

A pak jsem padala, když se svět proměnil, ale nebála jsem se, a za okamžik spadla do známého objetí modrookého Vtipálka. Mého Adena.

"Aynarike." Přivítal mě tiše.

"Adene." Uculila jsem se. Prstem jsem mu přejela po rtech, poté se mu vykroutila a běžela po pláních, po svazích, s chichotáním si s ním hrála na schovávanou mezi galaxiemi, na honěnou po mléčné dráze, a mezi chodidly nám vybuchovaly a znovu se tvořily světy, a pod našimi těly, těsně propletenými, když mě chytil, umíraly civilizace a rodily se nové.

               

*

Seděla jsem a uchváceně sledovala umírající hvězdu, čekala na nadcházející zkázu, kterou přinese všemu v jejím okolí.

Vše v jediném okamžiku zmizí.

A zavinili jsme to my. Jelikož jsem tak strašně chtěla, a Vtipálek by pro mě udělal vše.

Chtěla jsem pouze jej.

Ale pokud jsme byli spolu, všemu vládla zkáza a zmar.

Jelikož on pocházel ze stínů, a já byla zosobněná energie. Byla jsem dítětem toho, který byl životem, a on jiskru tvoření vložil do mě, do svého dokonalého díla.

Milovala jsem svého bouřlivého Adena a dala mu ze sebe vše.

A on mě miloval a dával mi vše, co mohl.

A tak jsme spolu v objetí sledovali, jak kousek po kousku realita umírá, jelikož jsme byli příliš.

               

*

"Tatínku," odvětila jsem tiše.

Eony v jeho očích, které viděly okamžik, kdy vše vzniklo, a vše, co následovalo. "Vrať se domů, dítě."

"Já jej miluji. Adene," zavolala jsem a čekala.

Neodpovídal.

"Vtipálku?"

"Ještě je stále čas, Aynarike."

Pocítila jsem strach. Kdyby mohl, přišel by při pouhém zašeptání jeho jména. "Kde je Aden, otče?"

"On přede vším, pošetilé dítě? Je více, než rozum? Více než svět? Budeš jej následovat do stínů?"

"Co jsi udělal?!" Zakřičela jsem a vyskočila, všechna ta energie, kterou mi daroval, se bouřila.

"Jsou zde pravidla, dítě. Jak on mohl svádět, mám já právo k tobě promlouvat."

"Co jsi mu udělal?!"

"Vrátil jej tam, kam patří." Odvětil otec tiše a mě se nejspíše na chvíli zastavilo srdce.

Realita se potáhla prasklinami, vše kolem nás se tříštilo, vřelo, mrzlo. Zrodilo se jen proto, aby ihned zaniklo v bouři stvoření, které ve své nespoutanosti a zběsilosti ničila, navzdory své podstatě.

Cítila jsem, jak mi po tváři teče slza, a v ní kroužily světy, tvorové milovali a bojovali a radovali se. Nebyl tu její Vtipálek, aby jim přinesl i dotek stínu, a světy bobtnaly a dělily se a nic neumíralo a vše bylo plné mizérie a utrpení.

Aden mě naučil, že není světla bez temnoty a oheň vrhá stíny. Začátky mají konce. Rovnováha.

A otec jej uvrhl do stínů a svázal jeho podstatu na druhé straně, ukolébal jej k nekonečné temnotě mezi děsy a spánkem.

"Nemohlo to skončit jinak, dítě." Odvětil její milovaný tatínek a něžně sevřel mou tvář v dlani. "Nemohl jsem dopustit, aby zničil i tento svět. Ani pro tebe."

"Jak jej mohu probudit?"

"Řeknu ti to. Ale potřebuji, co je ve tvém srdci."

"V mém srdci je temnota, otče." Odvětila jsem a temnota znělo jako Aden.

Mlčel a čekal.

"Ta temnota patří Vtipálkovi. Dal mi ji. Dal mi vše."

Melancholický úsměv, plný miliónů příběhů a bolesti.

"Co budu?"

"Mé dítě. Vždy."

Ale už nebudu tančit mezi hvězdami. Můj dotek neroztočí galaxie a s mým polibkem s velkým třeskem nepovstanou světy plné života a možností. A cokoliv otec udělal Adenovi, může spát milénia, nevěda, že jsem se vzdala své jiskry a už dávno dlím v zemi.

Vyskočila jsem na nohy, chtěla utéct, jelikož nenašel a nechytil mě nakonec vždy můj Vtipálek? Ale tatínek mě znal příliš dobře, s prvním pohybem mě připoutal k zemi, na planetě, ve které jako jediné jsme nebyli pouze bohy, ale i lidmi, a poté zabořil ruku do mé hrudi a vytrhl mi srdce z těla.

Spadla jsem na zem, zatímco otec požíral mé srdce a jiskru, kterou kdysi dávno vložil do mé podstaty, a svět se náhle pokřivil a svraštil, to Aden, přese vše, co Otec udělal, ucítil můj přicházející konec a jeho emoce otřásaly realitou.

A pak klečel vedle mě.

"Vtipálku..."

V jeho nádherných modrých očích byly slzy, jelikož ani on nemohl zvrátit to, co otec udělal. Jeho hlas drmolil prastará zaklínadla, ale oba jsme věděli, že to nemá cenu.

"Adene." Zašeptala jsem.

A Vtipálek sáhl do svého vlastního srdce, vytrhl kus sebe a vložil by jej do otevřené rány v mé hrudi, kdyby jej nezarazila ruka tatínka.

"Nebyla by to ona. Byla by pouze tvým stínem." Odvětil tiše.

"Ale zemře." Ševelil hlas Adena a realita kolem nás se třásla, svírala v křeči a rozpadala se v prach.

To bylo poslední, co jsem viděla.

Hvězdný prach, slzy mého Vtipálka a otevřená rána tam, kde si pro mne vytrhl srdce z těla.

               

*

A poté...

               

*

Temnota, která se plížila blíže a blíže ke dvěma bytostem, které v nekonečnu zářily, jedna planoucí černým ohněm s modrými plameny, druhá rudou a bílou. Dvě hvězdy, i když jen maličké.

Stíny se snažily zničit větší z maličkých hvězd, ale vždy se poraženě stáhly, jelikož Stvořitel se už dávno postaral, aby Ten, Který V Srdci Nese Konec, nemohl sáhnout na svého Otce. Poučil se se svými předchozími potomky.

"Smrt je to, co přinášíš, synu."

Menší z hvězd pohlédla na větší a v jejím pohledu byla zběsilost a destrukce, šílenství a temnota, a přesto nedokázal větší hvězdě ublížit.

Křičel, zuřil, ničil, a Stvořitel trpělivě čekal.

"Není začátku bez konce." Pronesla rudá a bílá a jeho slova byla plná podivných úhlů a zakřivení, vůbec ne pravda, ale ani lež.

Nepatřila jemu, a neměl právo je vyslovit.

"Smrt ve tvém jméně," odvětil Vtipálek hořce. "Jelikož jsi nadále tuto odpovědnost nechtěl." Tiskl k sobě chladnoucí tělo jediné bytosti, která byla jeho a která chtěla jej. Blednoucí hvězdička, takřka ztracená v zákrutech temnoty kolem Vtipálka, její zlaté a stříbrné plameny takřka vyhaslé.

A světy všude umíraly v bolestech a zuřivosti, jelikož to byla vůle Toho Ve Stínech a v tu chvíli mu nic nemohlo stát v cestě.

Stvořitel se postavil a udělal krok do boku, ne na jiném místě, ne kde stál před chvíli, a poté sledoval realitu, která se přese vše hroutila do sebe a umírala.

Otočil se k ní zády, zatímco truchlil po dceři, která jej opustila a jejíž srdce přeci jen získal on.

               

Zvuk jako zmírající realita, jelikož tak to bylo.

Stezka, po které kráčel, se tříštila.

Zamračil se a znovu ukročil do boku.

Trvalo ještě kratší dobu, než se začala rozpadat i tato.

A Stvořitel se se zlým tušením otočil zpět a pohlédl do nekonečna tam, kde zanechal své děti.

A jeho rty zkroutil úsměšek.

Jeho nerozvážná dcera, v náručí jeho ještě pošetilejšího syna, oba smíření ve své smrti, zatímco nespoutaná temnota, kterou Ten, Který V Srdci Nese Konec vytrhl ze své podstaty, řádila všude, kam dosáhla.

Stvořitel sledoval mileneckou dvojici a povzdechl si.

Svět se rozpadal, i ten původní, kde bohové byli i pouhými lidmi, a jelikož byl částí jeho srdce a podstatou všeho, na jeho těle se začaly objevovat praskliny.

Taková ironie, že jej zabije jeho nejmilovanější dítě, jejíž srdce ukradl, a syn, u kterého se ujistil, že mu nikdy nebude moci ublížit.

Dotkl se nekonečna a realita na jeho volání odpovídala, jako vždy, i ve křeči smrti.

Viděl zrození jejich světa, a v tu chvíli uvažoval, zda nad ním tehdy stál jeho Otec a podobně jako on, když umíral, posledním dechem šeptal svůj finální příkaz.

               

*

Ledňáček přeskočila z jednoho střípku do druhého, zarazila se, hledala, a znovu skočila do temnoty, jistě dopadla do dalšího kousku reality.

Aden byl těsně za jejím patami, v ruce modré řetězy, za které za sebou táhl střípky, které našli.

"Už jen pár a postavíme si svůj vlastní svět." Odvětila přes rameno se smíchem. Kolem nohou jí tančila temnota.

"A já jej poté oživím." Odtušil Vtipálek a zašklebil se.

"A já jej poté zničím." Pokračovala Aynarike pobaveně. Jelikož tak to bylo. Probudili se v temnotě, plující na střípcích zničené reality, ona se schopnostmi svého Vtipálka a on s její jiskrou a vším životem.

Skočila a při doskoku její noha došlápla na rozeklaný kousek reality a zranila ji. Sykla, zlobně se na něj podívala, a pak s vyjeknutím skočila zpět a dohopkala k Adenovi, zabránila mu vydat se dál. Provinile se na svého milence podívala, a ten si ji přeměřil tázavým pohledem.

"Zabila jsem střípek." Přiznala.

Aden nic neřekl, jen v jeho očích bylo něžné pobavení. Vtiskl jí řetězy do rukou a skočil, aby kousek reality zachránil.

Ledňáček se mračila na střípky, které byly tělem jejího otce, když se jí kolem boků omotaly známé, známé paže.

"Koukni, co jsem našel."

Natáhl před ní ruku a na dlani mu ležel malý střípek světla, bouře barev a života, s temnotou ve svém nitru.

"Pasuje do tvého srdce?" zeptala se.

"Copak to nepoznáš?" Políbil ji do vlasů.

Přes rameno se na něj lstivě usmála, uvázala modré řetězy ke kousku neposedné temnoty, která se k ní natahovala, popadla kousek jeho srdce a vklouzla do stínů, kterými běžela s větry o závod.

A Vtipálek jí byl za patami, jako vždy.

Se smíchem se s ním honila ve střípcích realit, pak se schovala a čekala. Než ji však Aden najde... Sáhla do svého srdce a pečlivě vyřízla střípek. A poté vzala Vtipálkovu malou hvězdičku světla a uschovala ji na jediném místě, kam patřila.

Do svého srdce.

Spokojeně si povzdechla. Tak to mělo být.

Opatrně střípek svého srdce zanechala v hnízdě temnoty a gestem donutila okolní kousky reality, aby se rozzářily všemi barvami duhy jako hvězdný ohňostroj, a s rozpustilým smíchem znovu utíkala stíny, jistá, že její nejmilejší najde jak kousek jejího srdce, tak, nakonec, i ji.

*

Na povídku se vztahuje autorské právo.