Včera jsme si zase jednou střihli černou hodinku, já a můj vnuk. Nejdřív jsme sledovali  legendární film jak se Vinnetou stal rudým bratrem Old Shatterhanda, a když se vnoučkovi zdálo že je tam té nepřátelské  řežby víc než dost a venku notná  tma, zachtělo se mu černé hodinky.  Tak zhasnout světlo a vyprávění začíná, ale kdo bude povídat?  "Babičko, povídej něco, třeba když jsi byla mladá  jako já".  "Jéje, vzpomínek mám plno, tak jakou začnu, třeba jak jsme chodili s tatínkem do lesa dělat dříví na topení, chceš ? Nebo jak jsme chodili pást kravičku s kozou, nebo jaké to bylo u naší babičky na prázdninách ? Nebo nechtěl bys vyprávět něco ty? Taky bych ráda poslouchala."  "Ne, babičko ty povídej..." Tak jsem se pustila do vzpomínek a už jsem mlela. Kluk ani nedutal ale že v té tmě poslouchal a uši měl nastražené, to mi bylo hned jasné, jak jsem se jenom trochu odmlčela, vzápětí se ozvalo: "Babičko, tak povídej, co bylo dál." Večerní doba byla už pokročilá a mně už se začal únavou  plést jazyk,  jak jsem to  jedno po druhém ze sebe sypala. Uprostřed slova jsem téměř usínala..."babičko ty spíš?" ozvalo se po chvilce. "Ne, nespím" - ještě musím vydržet, přece se mu nepřiznám, že ztěžklý  jazyk sotva zdvihám. On vydržel dlouho, bylo skoro jedenáct když  prohlásil " už budem spát, jo?" to byla pro mne úleva, v minutě jsem usnula jak když do vody mě hodí. Ale i tak, byla jsem ráda, že ještě o to stojí,  že ještě  rád poslouchá jaké to bývalo kdysi.